ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4245.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4245/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, o zaplacení 451.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 111/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. 23 Co 124/2007 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č.j. 30 C 111/2003-67, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na státu náhrady škody ve výši 451.440,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v roce 1998 na žádost žalobkyně jí dovezl p. M. osobní motorové vozidlo BMW. Dopravním inspektorátem byla dne 12. 5. 1998 schválena technická způsobilost tohoto vozidla k provozu na pozemních komunikacích a vozidlo bylo přihlášeno do evidence na jméno žalobkyně. Žalobkyně však auto od pana M. nekoupila, neboť ten požadoval vyšší kupní cenu, než bylo dojednáno, a na základě kupní smlouvy ze dne 10. 6. 1998 auto prodala A. V., který je následně prodal dne 31. 10. 1998 manželům Č. Při technické kontrole dne 7. 2. 2000 bylo vozidlo Policií České republiky zabaveno s tím, že pochází z trestné činnosti a došlo k druhotné úpravě původního VIN vozidla. Žalobkyni byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost vrátit manželům V. kupní cenu za předmětné vozidlo ve výši 260.000,- Kč s příslušenstvím a zaplatit náklady soudního řízení, což činí celkem 451.440,- Kč. Žalobkyně dovozuje odpovědnost státu za takto vzniklou škodu z důvodu, že Policie České republiky postupovala při zaevidování vozidla nedbale, když neodhalila druhotnou úpravu VIN vozidla při běžné kontrole, a k pochybení došlo i na straně stanice technické kontroly, za jejíž činnost při výkonu státní správy odpovídá stát. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok není důvodný, neboť žalobkyně v souvislosti s veškerými úkony spojenými s předmětným vozidlem nikomu nic nezaplatila, naopak obdržela kupní cenu od manželů V., kterou jim pak byla povinna vrátit. Nedošlo tak ke zmenšení jejího majetku ve smyslu ust. §442 odst. 1 obč. zák., čímž jí nevznikla žádná škoda.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č.j. 23 Co 124/2007-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ani dle předchozí právní úpravy (tj. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným úředním postupem) nejsou splněny. Jelikož bylo v předchozím sporu s manžely V. před Obvodním soudem pro Prahu 5 prokázáno, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy dne 10. 6. 1998 žalobkyně převzala kupní cenu za vozidlo BMW, je její námitka, že peníze od nich nepřevzala, pouze účelová. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně nemohlo dojít k faktickému zmenšení jejího majetku, a ke vzniku skutečné škody ve smyslu ust. §442 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k věci, která byla odcizena jejímu vlastníkovi, a tuto skutečnost nemohlo zhojit ani rozhodnutí orgánu Policie České republiky – dopravního inspektorátu o technické způsobilosti vozidla a možnosti jeho uvedení do provozu na pozemních komunikacích. Jako nesprávný označil odvolací soud názor, že stát nese odpovědnost za činnost stanic technické kontroly, a shodně se soudem prvního stupně uvedl, že pokud by žalobkyni majetková újma vznikla, v první řadě by šlo o nárok proti osobám majícím podíl na údajném dovozu vozidla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že závěr soudu prvního stupně, že jí škoda nevznikla, nemá oporu v provedeném dokazování, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že stát nenese odpovědnost za činnost stanic technické kontroly a že se ona nemohla stát vlastnicí odcizeného auta. Poukazuje na rozhodnutí Policie ČR-DI ze dne 12. 5. 1998 o schválení technické způsobilosti předmětného vozidla k provozu na pozemních komunikacích, které bylo následně jako nezákonné dne 10. 3. 2000 zrušeno, což odvolací soud při svém rozhodnutí zcela pominul. Odpovědnost státu za způsobenou škodu staví totiž především na tomto rozhodnutí. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 9. 5. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Námitka v dovolání, že žalobkyně byla v kupní smlouvě s manžely V. uvedena jako kupující pouze formálně a kupní cenu pro sebe nikdy nepřevzala, není námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Dovolací soud je tak vázán zjištěným skutkovým stavem, jenž nepodléhá přezkumu.
Dovolací námitky týkající se odpovědnosti státu za činnost stanic technické kontroly ani poukaz na později zrušené rozhodnutí Policie ČR-DI ze dne 12. 5. 1998 a ani otázka nabytí vlastnictví k odcizenému vozidlu nemají zásadní právní význam pro rozhodnutí v této věci, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Základním a prvořadým důvodem rozhodnutí odvolacího soudu je závěr, že uložením povinnosti žalobkyni vrátit kupujícím kupní cenu za prodaný automobil, jí škoda nevznikla. Vznik majetkové újmy ve formě skutečné škody či ušlého zisku je nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu, a to samozřejmě i odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. a č. 58/1969 Sb. Řešení otázek uvedených v dovolání nemůže za této situace přinést pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu