ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4708.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4708/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce G. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – V. s. Č. r., o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 75/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2007, č. j. 25 Co 403/2006-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j. 25 Co 403/2006-317, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2006, č. j. 7 C 75/2003-295, jímž Okresní soud v Jičíně zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce vykonával vazbu ve věznici v O. od 26. 1. 2000 do 14. 6. 2000, aniž požádal o umístění na nekuřáckou celu, od 14. 6. 2000 pak vykonával trest odnětí svobody střídavě ve věznicích v O., H., na M. a ve V. V průběhu pobytu ve věznici na M. podal několik žádostí (z 19. 3. 2001, 28. 3. 2001 a 10. 3. 2003) o umístění na nekuřáckou celu, při pobytu ve věznici ve V. o to požádal dne 31. 7. 2002, avšak dne 8. 8. 2002 nabídku přestěhování odmítl a od 29. 8. 2002 vykonával ve věznici ve V. trest odnětí svobody na nekuřácké cele. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, která mu měla být způsobena pobytem v celách spolu s odsouzenými kuřáky, není opodstatněn, neboť pro založení odpovědnosti žalované chybí základní předpoklad porušení právní povinnosti. V období, kdy žalobce vykonával vazbu a trest odnětí svobody, totiž neexistovala právní norma, která by žalobci (ať již v postavení obviněného vzatého do vazby či odsouzeného při výkonu trestu odnětí svobody) přiznávala nárok na to, aby byl umístěn do cely určené výhradně pro nekuřáky. V době, kdy žalobce vykonával vazbu, tj. od 26. 1. 2000 do 14. 6. 2000, neukládal zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ani prováděcí vyhláška č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, vazebním věznicím povinnost umisťovat odsouzené do cel pro kuřáky a pro nekuřáky; ostatně žalobce ani v této době o takové přemístění nepožádal. To samé pak platí i pro samotný výkon trestu odnětí svobody do 1. 7. 2004, kdy ustanovení §23 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (vyhláška k provedení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů), zakotvilo věznicím povinnost umístit odsouzeného nekuřáka k jeho žádosti vždy odděleně od odsouzených kuřáků. Do té doby měly věznice uvedenou povinnost ve vztahu k odsouzeným jen po dobu jejich pobytu v přijímacím oddělení věznice, kde však žalobce strávil pouhé dva dny (13. 2. a 14. 2. 2003). Žalobci bylo přitom opakovaně vyhověno a podle kapacitních možností byl v jednotlivých věznicích na nekuřáckou celu umisťován.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „nejen v jeho případě, ale i v případech dalších osob ve vazbě a výkonu trestu je a bylo ohroženo jejich právo zaručované čl. 3 Ústavy ČR, Základní listiny práv a svobod – základního práva na ochranu zdraví občana“. Žalobce tvrdí, že poté, co jeho žena v souvislosti s kouřením onemocněla smrtelnou nemocí, dostal panickou hrůzu i z tzv. pasivního kouření, takže již od vazby opakovaně, ale neúspěšně žádal o umístění mimo kuřácké cely (kde byl vystaven obrovskému stresu, neboť nejméně dalších deset spoluvězňů kouřilo, situace byla neúnosná u tzv. eskortních cel). Byť v předmětné době neexistoval zákon ani nařízení V. s. České republiky týkající se povinného oddělování vězňů kuřáků a nekuřáků, podle žalobce vyplývalo jeho právo z čl. 3 Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, kde je deklarováno základní právo občana na ochranu zdraví. Jelikož nejsou závěry odvolacího soudu správné, navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 17. 1. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na právním závěru, že nelze dovodit odpovědnost žalované za tvrzenou újmu na zdraví, jestliže nedošlo ze strany V. s. k porušení právních předpisů, neboť po dobu žalobcova výkonu vazby a trestu odnětí svobody od 26. 1. 2000 do 1. 7. 2004 nevyplývala ze zákona povinnost věznice na žádost umístit odsouzeného na nekuřáckou celu, s výjimkou přijímacího oddělení věznice, kde však žalobce strávil pouze dva dny. Na tom nic nemění ani poukaz dovolatele na Listinu základních práv a svobod. Právo na ochranu zdraví je zakotveno v čl. 31 v hlavě čtvrté Listiny, nazvané Hospodářská, sociální a kulturní práva. V této hlavě obsažená práva jsou konkretizována výslovně až příslušným zákonem a jen na jeho základě (v jeho mezích) je možné se těchto práv a svobod domáhat (čl. 41 odst. 1 Listiny). Je tedy zřejmé, že nedošlo-li k porušení zákona, není nárok na náhradu škody opodstatněný; napadený rozsudek proto není rozhodnutím, které by mohlo mít dopad do rozhodovací praxe soudů ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4.listopadu 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu