ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.5374.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5374/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 336.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 119/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 35 Co 515/2006-206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.310,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit žalovaný tím, že bez oprávnění udělil souhlas s výměnou bytů nacházejících se v domě žalobce a následně ohledně těchto bytů za žalobce uzavřel nové nájemní smlouvy, čímž žalobci znemožnil pronajmout předmětné byty za tržní nájemné.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č.j. 10 C 119/2002-181, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 145.632,80 Kč s 8% úrokem z prodlení od 24. 5. 2002 do zaplacení, co do částky 190.367,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy č.p. zapsané na LV č. pro k.ú. S., obec P. (dále jen „dům“ nebo „předmětný dům“). Dne 4. 11. 1992 uzavřel se žalovaným na dobu neurčitou smlouvu o obstarání záležitostí, jíž se žalovaný zavázal spravovat předmětný dům (dále jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“). Smluvní vztah zanikl na základě písemné výpovědi žalovaného ke dni 30. 4. 1996. Navzdory této skutečnosti žalovaný později udělil souhlas s výměnou dvou bytů nacházejících se v domě; obě dohody o výměně bytu byly již v dřívějších soudních řízeních shledány absolutně neplatnými. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný postupoval v rozporu s objektivním právem, když v době, kdy již neexistoval smluvní vztah mezi ním a žalobcem, udělil souhlas s výměnou bytů; postup žalovaného by navíc bylo nutné hodnotit jako protiprávní i v době platnosti smlouvy, neboť smlouva jej neopravňovala k uzavírání nových nájemních smluv. Výši škody, za níž žalovaný odpovídá podle ustanovení §420 ve spojení s §442 odst. 1 obč. zák., soud stanovil na základě znaleckého posudku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č.j. 35 Co 515/2006-206, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že dohody o výměně bytu schválené žalovaným jsou absolutně neplatné. Důvod neplatnosti spatřuje odvolací soud v tom, že v rozporu s ustanovením §715 obč. zák. nepředcházel jejich uzavření písemný souhlas pronajímatele. V důsledku absolutní neplatnosti těchto dohod zůstaly zachovány dosavadní nájemní vztahy. Nájemní vztah původní nájemkyně J. D. zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. 5. 2000 a jmenovaná byla do té doby povinna platit za užívání bytu nájemné. V době od 1. 6. 2000 do 19. 6. 2002, kdy došlo k jeho nucenému vyklizení, byl dotčený byt plně k dispozici Z. O., který byt užíval bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Druhý dotčený byt užíval na základě nájemní smlouvy J. M., který dne zemřel. Po smrti J. M. byt až do jeho nuceného vyklizení dne 22. 11. 2002 užívali manželé D., a to rovněž bez právního důvodu. Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že jednáním žalovaného žalobci nevznikla žádná újma, a proto nebyl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání obsáhle rekapituluje průběh předchozího řízení ve věci a vyslovuje názor, že v posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť mezi protiprávním jednáním žalovaného a majetkovou újmou žalobce existuje příčinná souvislost, protože právě v důsledku protiprávního jednání žalovaného nedošlo k rozšíření majetkových hodnot žalobce. Nadto se žalobce musel v důsledku jednání žalovaného u soudu domáhat vyklizení neoprávněných uživatelů dotčených bytů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle žalovaného není dovolání důvodné, neboť jeho jednáním nebyla žalobci způsobena škoda. Připomíná, že žalobce měl před i po výměně bytů nárok na regulované nájemné od stávajících nájemců, a poté, co byly stávající nájemní vztahy ukončeny, mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení od skutečných uživatelů těchto bytů. Žalovaný ve svém vyjádření dále poukazuje na to, že k předmětným výměnám došlo v srpnu a září 1996, přičemž žalobce o výměně mezi J. D. a Z. O. věděl od srpna 1996. Žaloba v posuzované věci tedy byla podána po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť žalobci v souvislosti s jednáním žalovaného škoda nevznikla.
Obecná odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. nastává při současném splnění čtyř podmínek – vznik škody, porušení právní povinnosti, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a presumované zavinění škůdce. Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Ušlým ziskem je újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat.
O odpovědnosti žalované za vznik škody ve formě ušlého zisku žalobce by se v posuzované věci dalo hovořit v případě, že by žalobce jako pronajímatel hodlal a skutečně měl reálnou možnost v určitém období pronajmout byty za tržní nájemné a pouze protiprávní jednání žalovaného mu to znemožnilo. Jestliže však byly dotčené byty v období, za něž je požadována náhrada škody, užívány třetími osobami na základě neplatných dohod o výměně bytu, tedy bez právního důvodu, náleží žalobci, jak správně dovodil odvolací soud, vůči neoprávněným uživatelům právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši tržního nájemného. Nelze tak dospět k závěru, že v důsledku jednání žalovaného, který dal souhlas s výměnou bytů, ač k tomu nebyl oprávněn, vznikla žalobci újma spočívající v ušlém nájemném. Majetková újma ve výši odpovídající tržnímu nájemnému za předmětné období žalobci vznikla v důsledku jednání neoprávněných uživatelů dotčených bytů, kteří se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, proto dovolací soudu posoudil jako správný.
Co se týče námitky dovolatele, že se v důsledku protiprávního jednání žalovaného musel u soudu domáhat vyklizení neoprávněných uživatelů bytů, z obsahu spisu nevyplývá, že by v rámci žalobního návrhu byl uplatněn také požadavek na náhradu nákladů spojených s vyklizením neoprávněných uživatelů, soudy obou stupňů se tímto nárokem nezabývaly, a proto nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22.310,- Kč (§3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu