ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.736.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 736/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 198/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 39 Co 174/2007-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném státu přiměřeného zadostiučinění ve výši 900.000,- Kč za nezákonné věznění a průtahy v rehabilitačním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 18 C 198/2006-19, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č.j. 39 Co 174/2007-33, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl v letech 1950 a 1953 odsouzen pro vojenské trestné činy a následně byl nepřetržitě vězněn po dobu 41 měsíců. V rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. byl usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 31/91, poslední z odsuzujících rozsudků zrušen ve výroku o trestu, a rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 31/91, bylo rozhodnuto, že se trest neukládá. Na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 183/2003, vyslovil, že citovaným usnesením vojenského obvodového soudu byl porušen zákon v neprospěch obviněného, obě rehabilitační rozhodnutí ve věci zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby rehabilitační řízení provedl znovu. Protože Městský soud v Brně ani po půlroce tento pokyn nesplnil, žalobce podal dne 7. 7. 2004 stížnost na průtahy v řízení, na kterou soud reagoval omluvou ze dne 23. 7. 2004. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 7/2004, byl původní odsuzující rozsudek z roku 1953 v celém rozsahu zrušen a byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci. Následně usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 1 Rt 7/2004, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť skutek, pro který byl obžalován, nebyl trestným činem a rovněž nebyl důvod k postoupení věci. Dne 14. 4. 2006 žalobce uplatnil u žalované nárok na odškodnění a přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné (přiměřené) lhůtě se sice vztahuje i na újmy vzniklé před nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. (tj. 27. 4. 2006), současně však tento nárok nesmí být k uvedenému datu promlčen. To znamená, že nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení lze nahradit rovněž tehdy, neskončilo-li předmětné řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti uvedené novely. Jelikož v dané věci rehabilitační řízení skončilo již 2. 2. 2005, odvolací soud uzavřel, že – s ohledem na článek II citované novely – žalobci nelze přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení poskytnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje (byť ne výslovně) nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006 je promlčen, vzhledem k tomu, že řízení, ve kterém mělo k průtahům dojít, skončilo dříve než 6 měsíců před nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. Namítá, že lhůty, v nichž měl být uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, nemohly skončit dříve, než zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti; přitom subjektivní šestiměsíční lhůta mohla začít běžet nejdříve ode dne účinnosti citovaného zákona (tj. od 27. 4. 2006). Žalobce je přesvědčen, že zachoval jak objektivní, tak subjektivní lhůtu k uplatnění nároku, neboť poslední (rehabilitační) řízení skončilo usnesením ze dne 2. 2. 2005, žalobce požádal o předběžné projednání svého nároku 14. 4. 2005 a opětovně 26. 5. 2006, a následně 11. 10. 2006 tento nárok uplatnil žalobou. Zdůrazňuje, že promlčecí lhůty nelze stanovit a počítat tak, aby oprávněné osoby byly ze svých ústavně garantovaných práv „jednoduše vyloučeny“, a poukazuje na nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 132/1992 Sb. a č. 151/1999 Sb. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek prvostupňový a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.), pokud jde o určení počátku subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení, došlo-li ke skončení průtahy postiženého řízení přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.
Podle §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006 (dále též „zákon“) nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Podle článku II zákona č. 160/2006 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy je rozhodující, kdy se poškozený dozví o vzniklé újmě. Dozvědět se o nemajetkové újmě znamená, že poškozený se dozvěděl o nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604, nebo Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, s. 185).
Ustanovení §32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. spojuje počátek subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy se poškozený (prokazatelně) dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. V dané věci si žalobce byl vědom toho, že v rehabilitačním řízení dochází k průtahům (neboť dne 7. 7. 2004 podal z tohoto důvodu stížnost), a o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku těchto průtahů se tak dozvěděl nejpozději v okamžiku, kdy předmětné řízení skončilo. Z dikce zákona vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby je vázán na vědomost poškozeného o vzniku nemajetkové újmy i v případě, že újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a že jej nelze vázat k datu nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.; o tom ostatně svědčí i článek II část věty za středníkem citovaného zákona, který předpokládá situaci, kdy poškozený před nabytím jeho účinnosti uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, což by nebylo možné, pokud by o vzniku této nemajetkové újmy nevěděl.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy správně, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované, které by vzhledem k procesnímu neúspěchu žalobce svědčilo vůči němu právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu