ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.782.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 782/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce D. A.-K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené advokátem, o 8.094,99 € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 18 Co 373/2006 - 197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 18 Co 373/2006-197, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. března 2006, č. j. 31 C 61/2005-178, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 31 C 61/2005-178, rozhodl, že žaloba je co do základu v plném rozsahu po právu s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 11. 2002 došlo v P. k dopravní nehodě, kterou zavinil německý státní občan H. L. a při níž utrpěla zranění spolucestující M. P. Žalující německá pojišťovna požaduje na žalované Č. k. p. náhradu za částku, kterou vyplatila na nemocenských dávkách M. P. za dobu její pracovní neschopnosti od ledna do června 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pasivní legitimace žalované vyplývá z ust. §24 odst. 2 písm. e), odst. 3 a 5, ve spojení s ust. §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále též „zákon“), neboť žalovaná poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla, jehož řidič při provozu na území České republiky nemá povinnost uzavřít hraniční pojištění. M. P. vznikla škoda na zdraví a v důsledku poskytnutí nemocenských dávek v souvislosti s touto škodnou událostí přešel na žalobce nárok na náhradu škodu podle čl. 29 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení ze dne 27. 7. 2001 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 94/2002 Sb.m.s., dále jen „Smlouva“). Za škodu odpovídá v plném rozsahu německý občan a na jeho místo vstupuje dle §24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. žalovaná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 18 Co 373/2006-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Věcná působnost Smlouvy je vymezena oblastí právní úpravy v obou smluvních státech. Ve vztahu k českým předpisům je věcný rozsah smlouvy upraven tak, že se vztahuje na české předpisy o nemocenském, zdravotním a důchodovém pojištění a o zvýšení důchodů pro bezmocnost. Předmětem úpravy provedené zákonem č. 168/1999 Sb. je pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Současně tento zákon zřizuje Č. k. p. a vymezuje právní postavení, organizaci a předmět její činnosti. Vymezení působnosti zákona č. 168/1999 Sb. jde mimo rámec věcného rozsahu Smlouvy, kterou proto nelze na daný případ aplikovat, a tento závěr má oporu i v ust. §7 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., který vylučuje povinnosti pojistitele k náhradě nákladů vzniklých poskytnutím léčebné péče, dávek nemocenského pojištění (péče) nebo důchodu z důchodového pojištění v důsledku škody na zdraví nebo usmrcení, které utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla tato škoda způsobena. S odkazem na ust. §24 odst. 2 písm. e), odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. odvolací soud dovodil, že žalovanou stíhá povinnost poskytnout poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevzniká povinnost uzavřít hraniční pojištění, a to z titulu postavení správce garančního fondu, nikoliv jako osoby odpovědné za vznik škody poškozené M. P. Č. k. p. není subjektem, který je ve smyslu čl. 29 Smlouvy odpovědnou osobou vůči M. Popelářové, a není tak ve sporu pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení pasivní legitimace žalované [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolacímu soudu vytýká, že na právní vztah nahlížel izolovaně, když poměřoval pouze dva právní předpisy (Smlouvu a zákon č. 168/1999 Sb.), spokojil se pouze s posouzením předmětů právní úpravy a dospěl k nesprávnému závěru, že Smlouvu na souzenou věc nelze aplikovat. Dovozuje, že pokud má M. P. vůči řidiči H. L. přímý nárok na plnění za škodu, přešel tento nárok na žalobce, a žaloba proti žalované je po právu. Názor odvolacího soudu, že obecné vymezení působnosti Smlouvy se nekryje s obecným vymezením působnosti zákona č. 168/1999 Sb., znamená, že odpovědnost škůdců není kryta povinným ručením a jde tak výhradně k jejich tíži, což jde mimo „logiku povinného ručení“. V této souvislosti poukazuje na rozsah pojištění dle §6 odst. 2 písm. a) zákona. Odvolací soud se neměl omezit jen na posouzení obecného vymezení působnosti příslušných právních předpisů, nýbrž měl aplikovat konkrétní právní normy v těchto předpisech obsažené, konkrétně čl. 29 odst. 1 Smlouvy, ust. §24 odst. 2 písm. e), odst. 3 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž §7 odst. 1 písm. f) zákona vylučuje z plnění z povinného ručení pouze osobu poškozeného řidiče, nikoliv ostatní osoby. Na žalobce tak přešel nárok na náhradu škody M. P. vůči H. L. a žalovaný je povinen tento nárok svým plněním z garančního fondu uspokojit. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že vymezení věcné působnosti zákona č. 168/1999 Sb. jde mimo rámec věcného rozsahu Smlouvy a že žalovaná není pasivně legitimována.
Podle článku 29 odst. 1 Smlouvy, má-li osoba - které přísluší podle právních předpisů jednoho ze smluvních států dávky za škodu, která vznikla na výsostném území druhého smluvního státu podle jeho předpisů - nárok na náhradu škody proti třetí osobě, přechází nárok na náhradu škody na nositele prvního smluvního státu podle pro něj platných právních předpisů; druhý smluvní stát uzná tento přechod.
Podle ust. §24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. poskytuje Kancelář z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevzniká při provozu tohoto vozidla na území České republiky povinnost uzavřít hraniční pojištění.
Podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24.
Věcný rozsah Smlouvy je vymezen v čl. 2 odst. 1, podle něhož se Smlouva vztahuje
1. na německé právní předpisy o a) nemocenském pojištění a ochraně zaměstnané matky v případě, že jejich předmětem je poskytování peněžitých nebo věcných dávek nositelem nemocenského pojištění, b) úrazovém pojištění, c) důchodovém pojištění, d) hutním a hornickém připojištění, e) starobním zabezpečení zemědělců;
2. na české právní předpisy o a) nemocenském pojištění, b) zdravotním pojištění, c) důchodovém pojištění a o zvýšení důchodu pro bezmocnost.
Zákon č. 168/1998 Sb. žádnou z těchto oblastí neupravuje. Jeho účelem je upravit pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, zřídit Č. k. p. a vymezit její působnost. Tím je současně vymezena věcná působnost tohoto právního předpisu.
Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit, že vymezení věcné působnosti zákona č. 168/1999 Sb. je mimo rámec věcného rozsahu Smlouvy, kterou proto nelze na daný případ aplikovat. Jestliže se neshoduje věcná působnost Smlouvy o sociálním zabezpečení a zákona č. 168/1999 Sb., je bezpředmětné dále porovnávat jednotlivá ustanovení, jak mylně dovozuje dovolatel. K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je třeba jen pro úplnost poznamenat, že ust. §7 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., nevylučuje z plnění pojistitele poškozenou spolucestující, nýbrž pouze řidiče vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena.
Na posuzovaný případ nelze aplikovat ani nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozdějších předpisů, které je pro Českou republiku s ohledem na časovou působnost přímo účinné až od 1. 5. 2004 (vstup ČR do ES), když k dopravní nehodě došlo dne 24. 11. 2002 a následně byly M. P. vyplaceny dávky v nemoci.
Jestliže na regresní vztah německé nemocenské pojišťovny a Č. k. p. nedopadá Smlouva ani přímo účinný (bezprostředně aplikovatelný) předpis práva ES, je třeba věc posoudit podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a za pomoci hraničního určovatele kolizní normy hledat právo rozhodné pro posouzení nároku.
Odvolací soud, jenž změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, se však uplatněným nárokem z hlediska zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezabýval, a otázku, jakým právem (právním řádem) se uplatněný nárok řídí a zda je důvodný, neřešil. Z uvedeného vyplývá, že posouzení uplatněného nároku je neúplné, a tedy i nesprávné. Dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn, proto dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu