ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.815.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 815/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce K. C. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 557.239,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 154/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2007, č.j. 26 Co 449/2007-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce advokáta na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení 557.239,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v souvislosti se zaplacením skladného za uskladnění majetku žalovaného, jenž byl žalobcem vyklizen z nemovitosti v žalobcově vlastnictví.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č.j. 26 Co 449/2007-145, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 6. 2007, č.j. 8 C 154/2005-128, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu; odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem budovy č.p. ve Š. M., kterou pronajímal společnosti E. 2001 a.s. Nájemní smlouva ze dne 30. 4. 2001 byla sjednána na dobu 96 měsíců. Ke dni 1. 10. 2004 žalobce budovu prodal společnosti E. G. a.s. a následně dne 4. 10. 2004 bez součinnosti s žalovaným, eventuálně se společností E. 2001 a.s., nemovitost vyklidil. Náklady spojené s vyklizením činily dle tvrzení žalobce 530.239,40 Kč. Žalovaný na základě smlouvy se společností E. 2001 a.s. nemovitost dlouhodobě užíval a žalobce o tom věděl. Za této situace soudy uzavřely, že svévolné vyklizení nemovitosti žalobcem nesplňuje zákonem stanovené podmínky tzv. dovolené svépomoci podle §6 obč. zák., a žalobu jako nedůvodnou zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení otázky týkající se vymezení limitu svémoci podle §6 obč. zák. při výkonu vlastnických práv v souvislosti s posouzením, zda je zajištění nerušeného výkonu vlastnických práv využitím soudní ochrany právem či povinností. Dovolatel namítá, že podání žaloby je krajním řešením a není možné akceptovat to, že vše by mělo být řešeno soudem. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že institut svépomoci dle §6 obč. zák. je dovolený jako jediná a velmi omezená výjimka z obecného státního monopolu poskytování právní ochrany vázaná na bezprostředně hrozící zásah do práva, že v demokratickém právním státě není přípustný jednostranný silový zásah subjektu, který se domnívá, že druhá strana zasáhla do jeho práv, a že řešit spor o právo může jen nezávislý a nestranný soud. Postup žalobce nelze podřadit dovolené svépomoci, neboť žalovanému svědčil před zásahem žalobce pokojný stav. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a tak zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Uvedená otázka na obdobném skutkovém základě již byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 365/2006 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5263), v němž bylo konstatováno: „Podstata svépomoci spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého práva vlastní mocí a silou. V moderním právu je svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv omezena jen na zcela nezbytnou míru. Ustanovení §6 obč. zák, který upravuje tzv. dovolenou svépomoc, konstruuje svépomoc jako subjektivní právo ohrožené osoby k odvrácení bezprostředního a neoprávněného zásahu do práva. Dovolená svépomoc odpovídá mezím zákonného povolení a je tak okolností, jež vylučuje protiprávnost, v opačném případě, kdy z těchto mezí vybočuje, jde o exces, který nepožívá právní ochrany (tzv. nedovolená svépomoc). Občanský zákoník vychází z obecné zásady, že svépomoc je možná tam, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné. Vyplývá tak z doslovného znění ust. §6 obč. zák., ale také z jeho systematického řazení ve vztahu k §4 a §5 obč. zák. Z toho také mimo jiné vyplývá, že ust. §6 obč. zák. nedovoluje tzv. útočnou svépomoc. Pravomoc k realizaci soudního rozhodnutí má pouze soud, nikoli účastník řízení.“
Svépomoc je tedy dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu daného případu, podmínky dovolené svépomoci podle ust. §6 obč. zák. nebyly splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné. Daná otázka již byla řešena judikaturou a odvolací soud ji vyřešil v souladu s hmotným právem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití ust. §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu