ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.889.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 889/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 9 C 143/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2008, č.j. 15 Co 428/2008-600, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č.j. 15 Co 428/2008-600, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň–město ze dne 15. 5. 2008, č.j. 9 C 143/98-569, jímž byla žaloba zamítnuta, rozhodnuto o nákladech řízení a advokátce, která byla žalobci soudem ustanovena, byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů; odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nárok na náhradu škody ve výši 5 300 000,- Kč spočívající v ušlém zisku z neuskutečněného podnikatelského záměru soud neshledal důvodným. Přestože žalobce tvrdil, že proti rozhodnutím Úřadu městského obvodu P. ze dne 19. 2. 1992, 3. 5. 1993 a 18. 9. 2000 vydaným ve stavebním řízení podal odvolání, svá tvrzení nijak neprokázal. Rozhodnutí téhož úřadu ze dne 18. 12. 1997, jímž bylo zastaveno řízení o vydání stavebního povolení pro stavbu prodejního stánku, sice bylo k odvolání žalobce Magistrátem města P. zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, avšak žalobce v řízení řádně nepokračoval a řízení muselo být z tohoto důvodu zastaveno. Žalobce tedy neprokázal, že by ve stavebním řízení byla vydána pravomocná rozhodnutí, která by byla ve smyslu §8 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění do 26. 4. 2006 (respektive §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., ve znění do 15. 5. 1998) jako nezákonná zrušena nebo změněna, a proto jeho žalobě nemohlo být vyhověno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy (výslechy pracovníků Úřadu městského obvodu P., fotodokumentace, znalecký posudek o výši vzniklé škody, snímek katastrální mapy atd.), a tedy nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, odvolací soud jeho rozhodnutí nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rovněž nesprávně hodnotil provedené listinné důkazy a dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce neprokázal podání opravného prostředku proti rozhodnutí Úřadu městského obvodu P. ze dne 19. 2. 1992. Dovolatel je přesvědčen, že jeho žalobě mělo být vyhověno, neboť prokázal existenci nezákonných rozhodnutí, vznik škody i příčinnou souvislost mezi těmito rozhodnutími a tvrzenou škodou, a rovněž doložil, že uplatněný nárok projednal s ústředním orgánem státní správy. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolatel soudům obou stupňů vytýká především nesprávná (nedostatečná) skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Takto koncipovaným dovoláním proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu však nelze založit jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesměřují-li uplatněné námitky proti právnímu posouzení věci, tím méně mohou být podkladem pro závěr,že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, případně že sám neprovedl navržené důkazy, uplatňuje tím vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ke které však lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), sama o sobě však – nezahrnuje-li podmínku existence otázky zásadního právního významu – přípustnost dovolání založit nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu