ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.992.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 992/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalované “P., s. s r.o.“, zastoupené advokátem, za účasti S. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 123/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2008, č.j. 36 Co 420/2002-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody na zdraví a náhrady věcné škody, která mu byla způsobena při požáru vyvolaném výbuchem plynu v prostorách jeho umělecké dílny.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č.j. 5 C 123/2000-68, uložil žalované zaplatit žalobci 192.935,- Kč s příslušenstvím, ohledně 613.265,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Zamítavý výrok odůvodnil okresní soud tím, že znalecký posudek znalce PhDr. K. nemůže sloužit jako věrohodný důkaz o rozsahu škody na figurkách, modelech, materiálu a odborné literatuře, neboť je založen pouze na informacích zprostředkovaných příbuznými žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 11. 2001, č.j. 35 Co 169/2001-76, rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku a v závislých nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že na základě důkazu znaleckým posudkem PhDr. K. neunesl žalobce důkazní břemeno o rozsahu a výši škody a vyslovil názor, že jsou splněny podmínky pro postup soudu podle §136 o.s.ř., tj. určení výše nároku volnou úvahou.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 19. 6. 2002, č.j. 5 C 123/2000-92, uložil žalované zaplatit žalobci 610.400,- Kč s příslušenstvím, co do částky 2.865,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 2. 2008, č.j. 36 Co 420/2002-155, potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku ohledně 530.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 80 400,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, odmítl odvolání, pokud směřovalo do zamítavého výroku ohledně 2.865,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 6. 8. 1999 žalovaná prováděla rekonstrukční práce na plynovodu, při nichž došlo k poškození plynovodní přípojky a k úniku plynu do prostor sklepního bytu a dílny žalobce. Při požáru vyvolaném výbuchem plynu došlo k poškození zdraví žalobce, který utrpěl popáleniny na 57 % povrchu těla, a dále k poškození zařízení jeho dílny a zničení žalobcem vytvářených figurek, modelů, materiálu a odborné literatury.
Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce prokázal vznik škody na figurkách, modelech, materiálu a odborné literatuře, a příčinnou souvislost mezi provozní činností žalované a touto škodou (základ nároku). Výši nároku okresní soud určil za použití §136 o.s.ř. částkou 594.000,- Kč, když vycházel především ze závěrů znaleckého posudku PhDr. K., který byl zpracován na základě údajů poskytnutých svědkyní H., jež byla s výsledky práce žalobce obeznámena. Žalovanou zavázal rovněž k úhradě částky 16.000,- Kč představující náklady, které žalobce vynaložil na zpracování uvedeného znaleckého posudku.
Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce prokázal vznik škody na věcech v rozsahu vyplývajícím z posudku znalce PhDr. K., výši nároku určil rovněž volnou úvahou na částku 530.000,- Kč (když v případě rozporu mezi tvrzením žalobce a výpověďmi svědků o množství a ceně zničených věcí vyšel z varianty pro žalobce nejméně příznivé) a na rozdíl od soudu prvního stupně žalobci nepřiznal náhradu nákladů vynaložených na zpracování posudku PhDr. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rovněž že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná nesouhlasí se závěrem, že žalobci svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody. Žalobce totiž neprokázal, že byl vlastníkem věcí, které byly při škodné události zničeny. Z výpovědi svědka Š. vyplynulo, že na místě, kde došlo ke škodné události, se mohly nacházet věci, které měl žalobce pouze vypůjčeny. Navíc z toho, že finanční prostředky na opatření výbuchem zničených věcí byly žalobci poskytnuty jeho sourozenci, dovolatelka vyvozuje, že tyto věci byly vlastnictvím těchto osob a nikoli žalobce. Žalobce podle dovolatelky neunesl důkazní břemeno o základu svého nároku (jak vyžaduje ustanovení §136 o.s.ř.), neboť jednak řádně nedoložil své vlastnictví a rovněž neprokázal, že věci, za jejichž zničení požaduje náhradu, se v době škodné události v jeho dílně skutečně nacházely. Jím předložené důkazy nejsou způsobilé základ uplatněného nároku prokázat. Znalecký posudek PhDr. K., jímž byly zničené věci oceněny, vychází pouze „z odhadu z fotografií“ a z údajů poskytnutých sourozenci žalobce; znalec neprovedl žádné exaktní měření předaných zbytků věcí a neučinil ani prohlídku místa škodné události. Účastnickou výpověď žalobce dovolatelka pokládá za nevěrohodnou, neboť je ve zřejmém rozporu s výpovědí svědka Š., který před odvolacím soudem uvedl, že „žalobce výrobu v prostorách sklepa neměl, neměl tam ani centrifugu“. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přestože dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, III a IV, dovolací soud – s ohledem na obsah dovolacích námitek – považoval za skutečně napadený pouze výrok o věci samé, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 530.000,- Kč s příslušenstvím. Pro úplnost lze uvést, že dovolání směřující proti nákladovým výrokům a proti výroku, kterým bylo dovolateli vyhověno, není přípustné (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 28).
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jak mylně usuzuje dovolatelka, nýbrž podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, v novém rozhodnutí rozhodl jinak v důsledku závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.
Závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody na figurkách, modelech, materiálu a odborné literatuře, vychází ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem věcí, které byly při požáru nenávratně poškozeny (zničeny); jeho úspěšné zpochybnění by proto vyžadovalo zpochybnit správnost uvedeného skutkového zjištění. Rovněž pokud dovolatelka uvádí, že žalobce neunesl důkazní břemeno o základu svého nároku, respektive že jím předložené důkazy nejsou způsobilé tento základ prokázat, případně pokud překládá vlastní hodnocení provedených důkazů (posudku PhDr. K., účastnické výpovědi žalobce), jde o námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Dovolatelka především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Podle §136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Uvedené ustanovení lze užít v situaci, kdy poškozený prokáže v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, a to ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). V daném případě byl znalecký posudek znalce PhDr. K. dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, že ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše škody (a s přihlédnutím k okolnostem nebylo možno po žalobci ani spravedlivě žádat, aby takové důkazy předložil), byla aplikace ustanovení §136 o.s.ř. plně na místě. Ostatně nelze přehlédnout, že odvolací soud v souladu se zásadou důkazního břemene spočívajícího ohledně prokázání výše škody na žalobci v pochybnostech volil variantu příznivější pro žalovanou.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není důvodné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná podle jeho výsledku nemá na náhradu nákladů právo a žalobci ani vedlejšímu účastníku v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu