ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1043.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1043/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátkou, proti žalované m. č. P. 3, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 131.863,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 156/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 36 Co 51/2006-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (nájemkyně „bytu 1+1, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 1623 v R. ulici č. o. 18 v P. 3“ – dále jen „předmětný byt, resp. byt“) se proti žalované (vlastnici bytu) domáhala zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s odstraněním závad v předmětném bytě ve výši 131.863, 52 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č. j. 16 C 156/2003-190, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic
a státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 2005, č. j. 15 Co 196/2005-217, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. dubna 2006, č. j. 16 C 156/2003-336, ve znění opravného usnesení ze dne 25. dubna 2006, č. j. 16 C 156/2003-346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 66.191, 50 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 65.672, 02 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.).
K odvolání obou účastnic řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 36 Co 51/2006-372, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné potvrdil ve výrocích o věci samé I. a II.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, které se k 1. lednu 1992 transformovalo na právo nájmu bytu (§871 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), že nájemní poměr mezi žalovanou jako pronajímatelkou a žalobkyní jako nájemkyní dosud trvá, že pod povinnost pronajímatele udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání (§687 odst. 1 obč. zák.) lze zahrnout odstranění hygienické závady spočívající v opakovaném výskytu plísně v bytě, že k odstranění závad vytknutých dopisem ze dne 30. listopadu 1998 žalobkyně přistoupila v tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.), že postupem podle §691 věty první obč. zák. byla oprávněna sama odstranit vytýkané závady v nezbytné míře, že dopisem ze dne
15. května 2000 uplatnila u žalované náklady vzniklé v souvislosti s odstraněním závad před uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty (§691 věta druhá obč. zák.) a že má tudíž právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle §691 věty první obč. zák. Dále dovodil, že za náklady účelně vynaložené na nezbytné odstranění závad je možno považovat pouze náklady spojené s odstraněním plísní a vlhkosti v bytě, neboť pouze k odstranění plísní a vlhkosti v bytě směřovala také výzva žalobkyně ze dne
30. listopadu 1998, a pokračoval, že k tomu účelně vynaložené náklady představují částku 66.191,50 Kč. Zároveň – shodně se soudem prvního stupně – shledal, že další náklady v částce 65.672,02 Kč nelze považovat za účelně vynaložené na odstranění závad v nezbytné míře; šlo totiž v tomto směru o „stavební úpravy, které zvýšily kvalitu bydlení a byt zhodnotily“. Zároveň konstatoval, že při posouzení věci podle §691 obč. zák. je nerozhodné, že žalobkyně k odstranění závad v bytě přistoupila bez stavebního povolení; nevycházel ani z výzvy státního stavebního dohledu ze dne 7. prosince 1999 (adresované žalované), neboť „obsah této výzvy je z hlediska režimu ustanovení §691 občanského zákoníku nerozhodný. Navíc pak toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení m. hl. m. P. zrušeno …“.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především uvedla, že soudy obou stupňů se nezabývaly „spojitostí … předchozích výzev k odstranění vad (dopisy z 5.9.1994 a 27.9.1995) v souvislosti s výzvou z 30.11.1998“, a proto nesprávně posoudily otázku promlčení; všechny výzvy směřovaly především k odstranění plísní a příčin jejich tvoření. Dále namítla, že soudy vycházely z nesprávného názoru, že výzva státního stavebního dohledu ze dne 7. prosince 1999 vydaná stavebním odborem Obvodního úřadu pro Prahu 3 pod č. j. OS/4083/99Kw byla zrušena m. hl. m. P. jakožto odvolacím správním orgánem. V této souvislosti zdůraznila, že proti výzvě státního stavebního dohledu není přípustné odvolání. Uvedla rovněž, že na vlastní náklad odstranila závady v bytě vytýkané citovanou výzvou a je proto namístě, aby jí byly uhrazeny náklady s tím spojené. Dovodila, že v opačném případě se jedná o bezdůvodné obohacení. Vadu řízení spatřovala v „nesrovnalostech mezi znaleckým posudkem ing. Š., závěry soudu
o rozsahu a důvodech přiznaných částek a jejich nelogičnosti“. Měla za to, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v této části nepřezkoumatelné. V této souvislosti namítla, že nebyly uznány a zohledněny veškeré práce, které souvisely s odstraněním plísní v bytě a že stanovisko soudu prvního stupně v tomto ohledu nebylo řádně odůvodněno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání sice bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že s přihlédnutím k jinému skutkovému zjištění (na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z písemné výzvy žalobkyně k odstranění závad v bytě ze dne 5. září 1994, vyšel totiž odvolací soud z pozdější písemné výzvy žalobkyně ze dne 30. listopadu 1998, kterou soud prvního stupně patrně přehlédl) zaujal odlišný právní názor na otázku promlčení a prekluze a za této situace bylo proto zapotřebí provést rozsáhlejší dokazování ke zjištění skutkového stavu (zejména k otázce výše nároku). Jiný právní názor na otázku promlčení a prekluze (přijatý v důsledku skutkového zjištění vyplývajícího z uvedené písemné výzvy ze dne 30. listopadu 1998) však neměl na následné rozhodnutí soudu prvního stupně takový vliv, že by tento soud nemohl uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tento právní názor odvolacího soudu tedy nebyl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jak o tom ostatně svědčí i to, že v následném rozsudku soud prvního stupně – přes uvedený právní názor na otázku promlčení a prekluze – žalobu zamítl co do částky 65.672,02 Kč s příslušenstvím. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto
v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takový dovolací důvod (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila a je nerozhodné, že formálně odkázala na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání totiž netvrdila, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti totiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §691 obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro tyto účely dovolatelka nabídla „svůj vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Rovněž existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka ve skutečnosti odůvodnila konstatováním, že nebyly uznány a zohledněny veškeré práce, které souvisely s odstraněním plísní v bytě. Zbývá dodat, že namítla-li nesprávné právní posouzení otázky promlčení, pak brojila proti neexistujícímu právnímu závěru odvolacího soudu; odvolací soud totiž ve svém druhém rozsudku (a nakonec ani v předchozím zrušujícím usnesení) nepřijal závěr, že by uplatněný nárok byl promlčen.
Se zřetelem k řečenému, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu