ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1449.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1449/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce m. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému opatrovníkem Ing. J. S., právně zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 6 C 672/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2006, č.j. 19 Co 218/2006-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2006, č.j. 19 Co 218/2006-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č.j. 6 C 672/2003-89 (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 10. 2004, č.j. 6 C 672/2003-58, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006, č.j. 19 Co 390/2004-70, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), výrokem pod bodem I. opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 4 ve 2. nadzemním podlaží domu ve Z., S. – P. 4/b, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce žalovanému, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemci předmětného bytu byli prarodiče žalovaného (s nimiž žil žalovaný ve společné domácnosti), že prarodiče zemřeli v roce 2001, že v bytě zůstal bydlet žalovaný, že od června 2002 byl žalovaný v psychiatrické péči, že trpí duševní poruchou, která se zpočátku projevovala agresivitou s těžko předvídatelným jednáním a vyvrcholila jeho nucenou hospitalizací na psychiatrickém oddělení ONsP Z. (v období od 1. 6. 2002 do 3. 6. 2002), že žalovaný byl dopisem ze dne 8. 7. 2002 (který obdržel v červenci 2002) vyzván, aby se on i jeho návštěvy zdržely pořádání hlasitých večírků do pozdních nočních hodin, hovorů ve společných prostorách, znečisťování společných prostor (včetně zanechávání injekčních stříkaček) a napadání ostatních nájemníků domu vulgárními výrazy, že jeho psychický stav byl v druhé polovině roku 2002 kriticky narušen rozchodem s partnerkou, že inklinoval k partě a že pro příznivý průběh jeho onemocnění se jevilo vhodné, aby byl pod trvalým dohledem svého otce ing. J. S., že žalobce neudělil souhlas k jejich společnému bydlení v předmětném bytu, že při užívání antipsychotické medikace došlo u žalovaného k výraznému zlepšení zdravotního stavu, že začal žít s M. S., že se z jejich soužití narodil v září 2003 syn a situace v domě „se zklidnila“, že i přesto dal žalobce žalovanému výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě ze dne 6. 5. 2003) pro opakované rušení nočního klidu a pro nepořádek v domě, že žalovaný posléze (v září 2004) partnerku z bytu „vyhodil“, že následně (dne 26. 2. 2005) vznikl v předmětném bytu požár, že jej způsobil v nepřítomnosti žalovaného jeho známý M. Š., že s ohledem na zjištěné ohnisko nelze vyloučit vznik požáru po požití, či při výrobě drog, že se z bytu žalovaného i v současné době šíří zápach, že se u něho shromažďuje větší množství lidí a šíří se odtud hluk, že rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č.j. Nc 761/2005-53, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2006, byl žalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovníkem byl ustanoven otec Ing. J. S. Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování skutkový závěr, že se jednání hrubě porušujícího dobré mravy v domě dopouštěli návštěvníci žalovaného.
Po právní stránce uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c), zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), se týká jen chování nájemce nebo těch, kdo s ním bydlí, a že žalovaný jako nájemce bytu neodpovídá za chování osob, které se v bytě pravidelně nezdržují (návštěvy). Vzhledem k tomu, že žalovaný trpí duševní chorobou, která omezovala jeho ovládací
a rozpoznávací schopnosti, vyslovil i názor, že žalovaný by za závadný stav neodpovídal, ani kdyby byl vyvolán jeho chováním.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne
20. 9. 2006, č.j. 19 Co 218/2006-113, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku uvedeném pod bodem I. změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku,
a žalovanému uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oproti soudu prvního stupně učinil zjištění (jen na základě stížnosti nájemníků ze dne 22. 11. 2002), že se i sám žalovaný dopouštěl závadného chování. Dovodil (na základě zjištění, že žalovaný byl schopen vést rodinný život), že žalovaný v rozhodné době netrpěl duševní poruchou, pro kterou by zcela neodpovídal za své chování.
Po právní stránce pak uzavřel, že umožňuje-li žalovaný jako nájemce bytu přístup do domu návštěvám, které hrubě narušují soužití v domě a jejich závadné jednání trpí, je tím rovněž naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. Vzal též v úvahu, že závadné chování žalovaného i jeho návštěv přetrvává i po výpovědi. Dovodil, že poté, co byl žalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům, bylo na jeho opatrovníkovi, aby porušování dobrých mravů v domě zabránil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (zastoupen advokátem) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody označil důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost právního posouzení věci usoudil z toho, že mu bylo výrokem napadeného rozsudku uloženo vyklidit předmětný byt do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Namítal, že podle §712 odst. 5 obč. zák. má vyklizovaný nájemce pro případ skončení nájemního poměru výpovědí podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. právo na poskytnutí přístřeší a že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že mu odvolací soud mínil přístřeší přiznat. Poukazoval na to, že výrok napadeného rozsudku je tak v rozporu s jeho odůvodněním. Vytýkal, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, když při jednání dne 21. 3. 2006 (tedy v době, kdy již byl pravomocným rozsudkem zbaven způsobilosti k právním úkonům) nebylo jeho opatrovníku Ing. J. S. umožněno, aby byl přítomen výslechu svědků H., K., P., H. a R., mohl jim klást otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím. Vyslovil přesvědčení, že uvedený nedostatek nemohl být zhojen tím, že byl zastoupen advokátem. Nesprávné právní posouzení spatřoval i v tom, že soudy obou stupňů dovodily, že písemná výstraha předcházející výpovědi a výpověď z nájmu bytu byly vůči němu provedeny účinně, ačkoliv byl již od června 2002 stižen závažnou duševní poruchou, a to schizoafektivní poruchou smíšeného typu s následným postpsychotickým defektem (tj. středně těžkým úbytkem rozumových schopností v druhém pásmu deteriorace a vývojem do psychopatizace osobnosti), a v důsledku ní nebyl sám schopen adekvátně posuzovat situaci a přijímat za sebe rozhodnutí. Dále namítal, že soud opřel své rozhodnutí ve věci samé o nezákonně provedené a vadně hodnocené důkazy. Nesouhlasil ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Výtkou, že je výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho povinnost vyklidit byt bez poskytnutí bytové náhrady, zjevně v rozporu s odůvodněním, žalovaný ve skutečnosti uplatnil tzv. jinou vadu řízení (byť formálně odkázal na nesprávné právní posouzení).
Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu, o které je nutno – má-li na ni vyklizovaný právo – rozhodnout v rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 381, svazek 4). Vyslovil-li nalézací soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné pod poř. č. 104 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13). Jestliže v dané věci odvolací soud na jedné straně výrokem napadeného rozhodnutí uložil žalovanému vyklidit byt, aniž jeho vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, ale na druhé straně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalovanému přísluší právo na zajištění přístřeší, pak jsou výrok napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění ve vzájemném rozporu. Uvedený nedostatek brání dovolacímu soudu zhodnotit správnost napadeného rozsudku. Řízení tak trpí jinou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se musel zabývat i tím, zda řízení před nalézacími soudy netrpí i dalšími vadami (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř. může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V posuzované věci soud prvního stupně zjistil po provedeném dokazování, že sám žalovaný se nedopouštěl jednání hrubě porušující dobré mravy v domě, a protože (na rozdíl od odvolacího soudu) zaujal právní názor, že z hlediska skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. není rozhodující, zda se takového jednání dopouštěly návštěvy žalovaného, nečinil o tom žádná zjištění. Také zjistil, že žalovaný trpěl již v době naplnění výpovědního důvodu duševní poruchou, která jej činila neschopným posoudit následky svého jednání a ovládnout je. Oproti tomu odvolací soud učinil zjištění, že se jednání hrubě porušujícího dobré mravy v domě dopouštěl jak žalovaný, tak i jeho návštěvy a že žalovaný netrpěl duševní poruchou, která by vylučovala, aby byl odpovědný za své jednání. Přitom v odvolacím řízení neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování tak, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. zmíněná skutková zjištění zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Lze uzavřít, že řízení je postiženo i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Za této situace Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu – aniž se, zejména z důvodů bezpředmětnosti případně předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatele – zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle
§243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci odvolací soud znovu rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu