ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1586.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1586/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. M. \"v l.\", zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 72.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 482/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 17 Co 276/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.205,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 4 C 482/2004-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 72.616,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, zastavil řízení (pro zpětvzetí žaloby) ve vztahu k původnímu prvnímu žalovanému Z. o. d. M., se sídlem v M., N. 1207, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 17 Co 276/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v nákladových výrocích potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce má vůči žalovanému jako právnímu nástupci Z. d. M., se sídlem v M., N. 1207, 67172, (dále jen „transformované družstvo“), nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Dále rovněž dovodil, že měl-li žalobce vůči transformovanému družstvu nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, je osobou, jíž může být uvedená náhrada poskytnuta i podílem na jmění družstva, a pokračoval, že k tomu, aby se stal oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona (zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „transformační zákon“) je však zapotřebí, aby mezi ním a transformovaným družstvem byla shoda o tom, že tato náhrada mu bude poskytnuta právě podílem na jmění družstva. Na základě skutkových zjištění specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku pak dospěl shodně se soudem prvního stupně ke skutkovému závěru, že mezi žalobcem a transformovaným družstvem byla uzavřena dohoda, že náhrada bude žalobci poskytnuta podílem na jmění družstva. Na základě toho pak dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona. Současně shledal, že majetkový podíl žalobce z transformace činil 88.016,- Kč, přičemž na uvedený podíl mu byla ze strany transformovaného družstva dosud uhrazena pouze částka 15.400,- Kč. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil, ve vztahu k příslušenství pohledávky s odkazem na ustanovení §517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o.s.ř.) spatřoval v tom, že řeší v rozporu s hmotným právem otázky: „A) zda musí být splněny kumulativně podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. b/ transformačního zákona včetně prokázání doručení přihlášky do transformace družstva, B) zda postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. c/ transformačního zákona lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace družstva, C) kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů“. Uvedl, že podmínkou vzniku pohledávky ve smyslu transformačního zákona je existence oprávněné osoby
a majetkového podílu. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce nebyl členem transformovaného družstva. Následně formuloval a podrobně odůvodnil názor, že se žalobce nestal osobou oprávněnou ani podle §14 písm. b/ transformačního zákona. Za nesprávný považoval názor odvolacího soudu, že žalobce je osobou oprávněnou podle
§14 písm. c/ transformačního zákona. Vyjádřil přesvědčení, že podle posléze uvedeného ustanovení se účastníkem transformace staly pouze osoby, které u družstva uplatnily nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 odst. 3 zákona o půdě
a s družstvem se dohodly, že náhrada jim bude poskytnuta podílem na jmění družstva v transformaci, přičemž zároveň dovozoval, že k uzavření takové dohody mohlo dojít pouze „v době od účinnosti zákona o půdě 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992, tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady“. V této souvislosti zdůraznil, že on a ani jeho právní předchůdce s žalobcem nikdy uvedenou dohodu neuzavřel a že v řízení nebylo prokázáno (ani vůbec prokazováno), že by žalobce ve lhůtách stanovených v §13 zákona o půdě uplatnil u družstva nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 odst. 5 zákona o půdě a že by mu byl jakýkoliv živý a mrtvý inventář vůbec odňat. Z uvedených důvodů měl za to, že se žalobce nestal osobou oprávněnou ve smyslu §14 transformačního zákona. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů. Uvedl, že správně posoudily předběžnou otázku, zda byl osobou oprávněnou podle transformačního zákona. Dodal, že jeho status oprávněné osoby nebyl žalovaným za celou dobu od roku 1992 až do podání žaloby o zaplacení pohledávky zpochybněn. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatel sice formálně odkázal na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda má žalobce nárok na náhradu za živý
a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě a zda se stal osobou oprávněnou podle ustanovení §14 písm. c/ transformačního zákona. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním názorům při posouzení věci podle §20 zákona o půdě a podle §14 písm. c/ transformačního zákona. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se
v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Žádal-li dovolatel o zaujetí stanoviska k otázce „zda musí být splněny kumulativně podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. b/ transformačního zákona včetně prokázání doručení přihlášky do transformace družstva“, pak tato otázka – s přihlédnutím k právním názorům, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud – zjevně překračuje rámec dovolacího přezkumu v dané věci. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o opodstatněnosti žaloby na tom, že by žalobce byl osobou oprávněnou ve smyslu §14 písm. b/ transformačního zákona, nýbrž výlučně na názoru, že žalobce je osobou oprávněnou podle §14 písm. c/ transformačního zákona. Jestliže napadené rozhodnutí nestojí na závěru, jehož vyřešení dovolatel požadoval, nemůže být takový závěr ani předmětem dovolacího přezkumu.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.915,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 4 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 990,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu