ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1612.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1612/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 11, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 197/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 28 Co 214/2007-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 8 C 197/2003-94, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 107, I. kategorie, o vel. 2+1, v 11. patře v domě v P. 11, V. 1744“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 28 Co 214/2007-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku,
a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po opakování dokazování v odvolacím řízení (§213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně vykonává správu předmětného bytu, jehož vlastníkem je hl. m. P., že rozhodnutím o přidělení (náhradního) bytu ze dne 5. června 1985 byl žalovanému a jeho manželce předmětný byt přidělen a dohodou o užívání bytu ze dne 7. června 1985 jim byl odevzdán do užívání
a že v roce 1995 se manželka žalovaného stala spoluvlastnicí rodinného domu v P. 8, Nad K. 243 (dále jen „dům v P. 8“) a jeho výlučnou vlastnicí se stala na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 2000. Vzal rovněž za prokázáno, že žalovaný a jeho manželka spolu nejméně po dobu deseti let nežijí a že jeho manželka v bytě nebydlí a ani nikdy nebydlela. Dále zjistil, že v domě v P. 8 žalovaný nikdy nebydlel, že po dobu pěti let žil v předmětném bytě ve společné domácnosti se svou vietnamskou přítelkyní a jejími dětmi, že po dobu několika let (od roku 1998 do počátku roku 2003) v bytě bydleli (bez souhlasu vlastnice) cizí státní příslušníci, a to celé jejich rodiny (muži, ženy i děti), že tyto osoby měly v bytě nahlášen pobyt a že na adrese předmětného bytu měly evidováno také sídlo společnosti, v níž žalovaný nefiguroval. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že přenechával-li žalovaný předmětný byt po dobu pěti let do podnájmu jiným osobám bez písemného souhlasu pronajímatelky, je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu nemůže na tom nic změnit ani skutečnost, že v době dání výpovědi z nájmu bytu už tento protiprávní stav netrval; je ovšem zapotřebí se zabývat otázkou, zda vzhledem k odstranění protiprávního stavu není výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zde dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, šlo-li o kvalifikované, nikoli ojedinělé hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a od vystěhování cizích osob z bytu na jaře 2003 do podání žaloby (28. dubna 2003) uplynula jen krátká doba. Dále rovněž dovodil, že „tím je vyloučen souběžný výpovědní důvod pro neužívání bytu bez závažného důvodu anebo jen občas ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že k výpovědi z nájmu bytu přivolil; vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Vyjádřil přesvědčení, že „soud nesprávně aplikoval výpovědní důvod obsažený
v §719 obč. zák.“ Namítl, že předložené důkazy vztahující se k podnajímání bytu „nebyly jednoznačné, mnohé si odporovaly a řada z nich nebyla hodnověrně podepřena“. Podle jeho názoru nebylo tudíž prokázáno, že byt přenechával do podnájmu; naopak z provedených důkazů vyplynulo, že byl v bytě vídán. Měl také za to, že je nemožné objektivně zjistit, zda určitá osoba v domě s tolika obyvateli bydlí nebo tam dochází pouze na návštěvu. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl „výslech pracovnice, jež prováděla shora uvedené šetření“. Zdůraznil, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že soud nezkoumal, zda má možnost bydlet v domě manželky; vycházel pouze z tvrzení žalobkyně, že v tomto domě bydlí, avšak toto tvrzení nebylo podloženo důkazy. Na rozpor výpovědi z dobrými mravy usuzoval také z toho, že je těžký diabetik a předmětný byt je jeho jedinou možností bydlení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný předmětný byt přenechával do podnájmu bez jejího písemného souhlasu. Zdůraznila, že navíc „porušil povinnost nájemce přihlásit na služby další osoby, které byt užívají“. Měla za to, že tímto jednáním naplnil výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Uvedla, že z jejího šetření ze dne 18. července 2002 vyplynulo, že žalovaný bydlí v domě v P. 8. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitkou, že odvolací soud neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně, dovolatel posléze uvedenou vadu řízení uplatnil. Dovolací soud tedy nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Dovolací soud konstatuje, že z obsahu spisu nevyplývá, že by dovolatel v odvolacím řízení navrhl „výslech pracovnice, jež prováděla shora uvedené šetření“. Nevyšla-li současně v řízení najevo potřeba provedení takového důkazu, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat jeho neprovedení (§120 odst. 2 a 3 ve spojení s ustanoveními §205a odst. 2 a §211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ohledně přenechávání bytu do užívání jiným osobám (cizím státním příslušníkům) vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že uplatněná výpověď
z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Ustálená soudní praxe dovodila, že i když je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody na straně toho, kdo je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde
o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Pro úplnost je třeba poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/1999, pod pořadovým číslem 86, podle něhož doba, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. do dne výpovědi může být významná pro úvahu, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.).
V projednávané věci se odvolací soud uvedenými závěry řídil. Lze tedy shodně s ním zdůraznit, že šlo-li o kvalifikované, nikoli ojedinělé hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a od vystěhování cizích osob z bytu na jaře 2003 do podání žaloby (28. dubna 2003) uplynula jen krátká doba, je vyloučena úvaha o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy; na tom nemohou nic změnit okolnosti vztahující se k možnosti bydlení žalovaného v domě v P. 8 a ani zdůrazňované zdravotní problémy žalovaného – tyto skutečnosti měl žalovaný vážit právě v době, kdy předmětný byt způsobem shora specifikovaným podnajímal bez písemného souhlasu pronajímatelky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly, bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu