ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1830.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1830/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. K., a 2) J. K., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 11 C 123/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 19 Co 71/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č.j. 11 C 123/2004-49, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu sestávajícímu z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství v domě č.p. 70 v B., místní část K. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do 15-ti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu a nepřiznal jim právo na náhradu stěhovacích nákladů; dále rozhodl o osvobození žalobce od soudních poplatků a nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že je naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť žalobce jako pronajímatel (a vlastník předmětného domu) potřebuje – s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a skutečnost, že bydlí u svých rodičů – předmětný byt pro sebe. V souladu s ustanovením §712 odst. 2 věty druhé obč.zák. vázal povinnost žalovaných k vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Neshledal, že by se v dané věci jednalo o situaci, kdy by bylo namístě přiznání stěhovacích nákladů ve smyslu §711 odst. 3 obč.zák., neboť „odůvodněnost případu“ ve smyslu uvedeného ustanovení je třeba posuzovat nejen ve vztahu k žalovaným, ale i ve vztahu k žalobci. Dospěl k závěru, že i kdyby byly prokázány skutečnosti tvrzené žalovanými (že jejich zdravotní stav jim neumožňuje realizovat přestěhování vlastními silami a že nemají prostředky na placení stěhovacích nákladů), bylo by s ohledem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce, který pobírá plný invalidní důchod a je kromě předmětného domu darovaného mu otcem nemajetný, přiznání náhrady stěhovacích nákladů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák.; proto považoval za nadbytečné zabývat se dále skutkovými okolnosti tvrzenými v této souvislosti žalovanými.
K odvolání žalovaných – směřujícímu proti výroku o stěhovacích nákladech
a proti výroku o nákladech řízení – Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č.j. 19 Co 71/2006-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části; změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování (zprávami o zdravotním stavu žalovaných) vzal za zjištěno, že zdravotní stav žalovaných i žalobce je nepříznivý, taktéž majetkové poměry účastníků jsou neutěšené, žalobce na rozdíl od žalovaných je sice vlastníkem nemovitosti, je však vyloučen z jejího užívání a nemá z jejího vlastnictví finanční ani jiný prospěch. Vzhledem k uvedenému neshledal takové okolnosti případu, jež by odůvodňovaly přiznání náhrady stěhovacích nákladů žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustností
a důvodností se blíže nezabývali. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejde o odůvodněný případ podle §711 odst. 3 obč.zák., kdy by žalobci jako pronajímateli měla být uložena povinnost k náhradě stěhovacích nákladů. Uvádějí, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky (v judikatuře jednoznačně neřešené), zda se v případě, kdy je dávána výpověď z nájmu bytu z důvodu bytové potřeby pronajímatele (vlastníka nemovitosti) a postavení účastníků je z hlediska zdravotního stavu rovnocenné, jedná o „odůvodněný případ“ ve smyslu §711 odst. 3 obč.zák. Dovolatelé mají zato, že v jejich případě jsou předpoklady pro přiznání stěhovacích nákladů splněny, neboť bylo přivoleno k výpovědi z důvodu §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. a zároveň se jedná o odůvodněný případ, a to s ohledem na jejich nepříznivý zdravotní stav a finanční situaci, kdy nevlastní nemovitost ani hodnotnější movité věci, jsou nezaměstnaní a nemají možnost si finanční prostředky na odstěhování vypůjčit, na rozdíl od žalobce, jenž je vlastníkem nemovitosti. Namítají, že při rozhodování o přiznání stěhovacích nákladů nelze k tíži žalovaných přičítat skutečnost, že žalobce nemůže momentálně byt fakticky užívat, neboť je jeho věcí, jak rychle zajistí žalovaným přiměřený náhradní byt, aby předmětný byt mohli opustit. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu ohledně absence finančního a jiného prospěchu žalobce z nemovitosti, jelikož je věcí vlastníka jak s nemovitostí fakticky a právně naloží. Poukazují dále na to, že podle občanského zákoníku v nyní platném znění přísluší nájemci u daného výpovědního důvodu náhrada stěhovacích nákladů bez dalšího. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). K okolnostem uplatněnými dovolacími důvody dle §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelé brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady stěhovacích nákladů ve smyslu §711 odst. 3 obč.zák.
Podle ustanovení §711 odst. 3 obč.zák. dojde-li k přivolení k výpovědi z důvodu uvedených pod písmeny a), b), e) a f), může soud v odůvodněných případech uložit pronajímateli povinnost nahradit nájemci stěhovací náklady, jež určí.
Ustanovení §711 odst. 3 obč.zák. s ohledem na formulaci „v odůvodněných případech“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001).
V souzené věci se odvolací soud okolnostmi případu, jež mohly odůvodnit přiznání stěhovacích nákladů, náležitě zabýval, zcela správně hodnotil jak okolnosti na straně žalovaných jako nájemců (jejich nepříznivý zdravotní stav a špatnou finanční situaci), tak i okolnosti na straně žalobce (jenž žije se svými rodiči, je v invalidním důchodu, jeho zdravotní stav není příznivý a jeho finanční situace taktéž není dobrá, neboť je sice vlastníkem předmětného domu, ze svého vlastnictví však nemá žádný prospěch). Pokud odvolací soud po posouzení všech v úvahu přicházejících (účastníky tvrzených a v řízení najevo vyšlých) okolností a po jejich zhodnocení dovodil, že v projednávané věci se nejedná o případ, jež by odůvodňoval přiznání náhrady stěhovacích nákladů žalovaným, nelze jeho závěr shledat nesprávným. Dovolateli vymezená otázka proto není otázkou zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi a její řešení proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Odkaz dovolatelů na současně platnou právní úpravu je nepřípadný, neboť ustanovení §711a odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., je účinné až od 31. 3. 2006, zatímco v dané věci bylo rozhodováno podle předchozí právní úpravy.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty za středníkem a 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu