ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1870.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1870/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně E. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 5 C 35/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007, č.j. 24 Co 479/2007-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č.j. 5 C 35/2007-35, zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 6/C, o velikosti 3+1 s předsíní, WC, koupelnou, balkonem, lodžií, terasou, komorou
a sklípkem, ve 2. podlaží domu č.p. 803 v K. IV“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že další nájemkyní bytu bude žalobkyně jako členka družstva, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 12. 2007, č.j. 24 Co 479/2007-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že za trvání manželství účastníků podal žalovaný dne 3. 7. 1990 u SBD K. (dále též „D.“) přihlášku za člena družstva, že ke dni 24. 6. 1991 uhradili účastníci členský podíl v D., které jim na základě zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu odevzdalo předmětný byt do užívání, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 6. 2005, že nezletilá dcera účastníků byla na základě schválené dohody rodičů svěřena do jejich společné péče, že s účastníky žije ve společné domácnosti rovněž zletilá dcera žalobkyně M. B., že u soudu prvního stupně je vedeno řízení týkající se vypořádání SJM, jehož součástí je i vypořádání hodnoty členského podílu v D., že po rozvodu manželství se účastníci nedohodli o zrušení práva společného nájmu bytu, a že ani jeden z nich nemá možnost jiného bydlení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že jsou naplněny předpoklady pro zrušení společného nájmu účastníků k předmětnému bytu podle §705 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a že výlučným nájemcem a členem družstva má být určena žalobkyně, v jejíž prospěch svědčí zákonné hledisko zájmu nezletilé dcery účastníků (D. se k otázce dalšího nájmu bytu nevyjádřilo), a která byt lépe využije, když v něm bude žít rovněž s vlastní zletilou dcerou. Tato hlediska podle názoru odvolacího soudu převažují nad dalšími okolnostmi (nad tím, který z účastníků podal přihlášku do družstva, jak se podílí na platbách spojených s užíváním bytu a jak velkou částkou disponuje pro případ finančního vyrovnání). Přisvědčil soudu prvního stupně, pokud podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vázal povinnost žalovaného k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu, neboť nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by mu mělo být přiznáno pouze náhradní ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se „odchyluje od obvyklého řešení právních otázek spojených s rozhodováním o tom, komu z účastníků má být přikázán byt do výlučného nájmu“, především od závěrů uvedených v „R NS ČR 26 Cdo 2879/2006, neboť nepřihlíží ke všem pro rozhodnutí důležitým okolnostem“. Uvádí, že odvolací soud nadřazuje zájmy zletilého dítěte žalobkyně (ačkoliv nejde
o zákonné hledisko ve smyslu §705 odst. 3 obč.zák.) nad ostatní právně významné okolnosti, jako jsou jeho zásluhy o získání bytu, to, že hradí veškeré náklady spojené s bydlením, jakož i příčiny rozvratu manželství účastníků, které spočívají na straně žalobkyně. Namítá, že odvolací soud měl přihlédnout zejména k zájmu nezletilé dcery účastníků, která byla svěřena do jejich společné péče. Dovolatel má za to, že pokud odvolací soud všechny tyto rozhodné okolnosti nevyhodnotil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka není otázkou zásadního právního významu. Zpochybnila dovolací námitky žalovaného, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu
o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětného bytu (§705 odst. 3 obč.zák.).
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí – podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil
o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2879/2005, na který dovolatel zřejmě odkazuje, Nejvyšší soud dovodil, že výklad ustanovení §705 odst. 2, 3 obč.zák. pro určení dalšího nájemce bytu a člena družstva, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný; pouhá možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud hodnotil
a přihlédl vedle zákonného hlediska zájmu nezletilého dítěte účastníků (když druhé zákonné hledisko nebylo využitelné) též k možnosti účelného využití předmětného bytu, který bude nadále užíván třemi osobami. Ze zjištěného okruhu okolností zvolil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč. Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu §705 odst. 3 obč.zák. bylo nesprávné.
Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1735/99, a usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, jakož i usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 342,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. června 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu