ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2473.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2473/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. O. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z.D. K. H. a. s., zastoupenému obecným zmocněncem, o zaplacení částky 327.845,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 65/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 22 Co 460/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 327.845,60 Kč s příslušenstvím jako majetkového podílu z transformace; po zahájení řízení vzal žalobu částečně zpět co do částky 163.922,60 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č.j. 8 C 65/2006-28, zamítl žalobu na zaplacení částky 163.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zastavil řízení o zaplacení částky 163.922,60 Kč s příslušenstvím (výrok II.); dále rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání žalobce, směřujícímu proti výroku I. a IV., Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č.j. 22 Co 460/2006-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem žalobce a jeho dopisem ze dne 6. 12. 2002, adresovaným žalovanému, vzal za prokázáno, že při transformaci právního předchůdce žalovaného, která proběhla v roce 1992, byl stanoven majetkový podíl žalobce částkou 327.845,61 Kč, že žalobce uzavřel dne 20. 1. 1995 s právním předchůdcem žalovaného (jako s nájemcem) smlouvu o nájmu pozemků, jejichž byl vlastníkem a o splácení úroků z majetkového podílu, že dne 19. 6. 2002 uzavřel s žalovaným dohodu o vyrovnání majetkového podílu (dále též „dohoda ze dne 19. 6. 2002“, resp. „Dohoda“), obsahující ujednání, že žalovaný jako povinná osoba uhradí žalobci jako oprávněné osobě 50% z celkového majetkového podílu, tj. částku 163.923,- Kč, a to do 30. 11. 2002, a současně prohlášení účastníků, že Dohoda byla uzavřena na základě jejich svobodné vůle, že majetkový podíl žalobce je tímto zcela vypořádán a že si nebude činit jiné nároky na vypořádání, že v dopise ze dne 6. 12. 2002 vytýká žalobce žalovanému, že mu namísto dohodnuté částky zaplatil pouze 139.335,- Kč a sděluje mu, že od Dohody odstupuje a požaduje vypořádání celého majetkového podílu, a že na to žalovaný reagoval dopisem ze dne 11. 12. 2002, v němž mu oznamuje, že Dohodu splnil, že mu na jeho účet zaslal částku 139.335,- Kč a současně poukázal příslušnému finančnímu úřadu daň z příjmu ve výši 24.588,- Kč. Dále vzal za prokázáno, že v dopise ze dne 19. 7. 2004 oznámil žalobce žalovanému, že odstupuje od Dohody, neboť se v době jejího uzavření nacházel v zoufalé ekonomické a psychické situaci, byl dlouhodobě nezaměstnaný, byt, ve kterém bydlel, byl určen k prodeji, a proto si musel urychleně opatřit finanční prostředky, aby ho nekoupil někdo jiný; uzavřel tedy Dohodu, která pro něho byla nevýhodná, a kterou by jinak nepodepsal a nevzdal by se poloviny svého majetkového podílu; dopisem ze dne 26. 7. 2004 sdělil žalovaný žalobci, že s jednostranným odstoupením od Dohody nesouhlasí. Žalobce byl evidován jako uchazeč o zaměstnání v době od 1. 8. 1998 do 13. 1. 2003, kdy odešel do předčasného starobního důchodu, nepobíral však sociální dávky a živila ho jeho manželka, která pracuje jako lékařka, jeho děti byly zaměstnané, dne 20. 12. 2002 zaplatil za byt, ve kterém s ní bydlel, kupní cenu ve výši 175.160,- Kč, a neměl v té době žádné úspory.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle §13 zákona č. 42/1990 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též „transformační zákon“), a dospěl k závěru, že žalobci, který nebyl podnikatelem ve smyslu §13 odst. 2 citovaného zákona, a nestal se účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, vznikl podle ustanovení §13 odst. 3 tohoto zákona nárok vydání majetkového podílu v plné výši po 7 letech od schválení transformačního projektu, pokud by se nedohodl se žalovaným jinak. V dané věci nebyla výše majetkového podílu žalobce mezi účastníky sporná; dne 19. 6 2002 uzavřeli účastníci dohodu o jeho vypořádání, přičemž k uvedenému datu byla již pohledávka žalobce splatná. Odvolací soud dovodil, že mezi oprávněnou a povinnou osobou může být podle §13 odst. 3 transformačního zákona uzavřena i taková dohoda, podle níž bude oprávněné osobě vyplacen podíl nižší, než ten, jaký byl stanoven transformačním projektem; ustanovení §574 odst. 1 obč.zák. totiž připouští možnost, aby se věřitel písemně dohodl s dlužníkem, že se vzdává svého práva nebo že mu dluh promíjí. Tak tomu bylo i v souzené věci, pokud jde o ujednání účastníků obsažené v Dohodě, podle něhož žalobce souhlasil s tím, že výplatou 50% jeho majetkového podílu je jeho nárok z transformace zcela vypořádán a že si nebude činit jiné nároky na vypořádání. Dovodil dále, že Dohoda nebyla uzavřena v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §49 obč.zák. Zaujal názor, že uvedené ustanovení – pokud jde o první předpoklad, tj. „nápadně nevýhodné podmínky“ – má na mysli objektivní stav, který je věcí posouzení konkrétní smlouvy; „tísní“ se pak rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, který doléhá na osobu uzavírající smlouvu takovým způsobem, a s takovou závažností, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který učinil závěr, že nebyl splněn ani jeden z předpokladů, jež má na mysli §49 obč.zák.) dovodil, že v dané věci lze považovat podmínky, za kterých žalobce uzavíral Dohodu, za nápadně nevýhodné. Žalobce však neprokázal, že by byl v době uzavírání Dohody v tísni; i když byl nezaměstnaný a musel koupit byt, v němž bydlel, nebyla jeho sociální situace taková, aby mu vznikl nárok na sociální dávky, byl ženatý, jeho manželka měla dostatečný příjem, jeho synové byli již zaměstnáni, a měl takovou časovou lhůtu na koupi bytu, během níž si mohl případně vyřídit úvěr; navíc byl vlastníkem rekreační chalupy a pozemků o výměře 92.162 m2. Nebyly-li naplněny podmínky stanovené v §49 obč.zák., nemohl žalovaný z důvodu tísně platně od Dohody odstoupit. Odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že otázka existence tísně, resp. její intenzity je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, což je „s ohledem na subjektivní faktor tohoto osobního stavu sice pochopitelné, nemělo by to však v jednotlivých konkrétních případech vést ke zjevným nespravedlnostem“. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §49 obč.zák., a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolatel obsáhle popisuje svoji osobní situaci po ztrátě zaměstnání, svůj psychický stav, rodinné a majetkové poměry, rozvádí důvody, které ho vedly k uzavření Dohody a dovozuje, že tíseň, ve které se ocitl, nepochybně dosáhla míry a intenzity, kterou lze považovat za „kvalifikovanou“ pro možnost odstoupit od Dohody podle §49 obč.zák. Poukazuje na to, že i když Dohodu uzavřel, žalovaný ji nesplnil, a to pokud jde o výši částky, která mu měla podle ní připadnout. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný (zastoupen obecným zmocněncem) v dovolacím vyjádření vyvracel tvrzeni dovolatele o existenci tísně a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobce od dohody ze dne 19. 6. 2002 neodstoupil ve smyslu §49 obč.zák. po právu, neboť i když ji uzavřel za nápadně nevýhodných podmínek, nejednal v tísni, přičemž dovolatel tento závěr odvolacího soudu zpochybňuje a vytýká mu nesprávný výklad uvedeného ustanovení.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, výklad pojmu „tíseň“, z něhož odvolací soud vycházel, odpovídá ustálené judikatuře (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp.zn. 3 Cdon 47/1992, uveřejněný pod č. 36, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1998, sp.zn. 2 Cdon 649/97, a ze dne 29. 8. 2006, sp.zn. 30 Cdo 1658/2006).
Jak se podává z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, dovolatel odvolacímu soudu nevytýká nesprávnost (právního) výkladu daného pojmu, ale zpochybňuje skutkový základ sporu (zjištění o své sociální a rodinné situaci a o svém psychickém stavu), z něhož odvolací soud při svém právním závěru o neexistenci tísně vycházel, tj. přikládá uváděným okolnostem vlastní (odlišný) význam, pokud jde o jejich působení na jeho vůli při uzavírání Dohody. I když tedy dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je totiž způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu