ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2478.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2478/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) A. E., a b) M. E., zastoupených advokátkou, proti žalované J., s. r. o., zastoupené advokátem, o zajištění nájmu bytu, eventuelně zaplacení částky 1.300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 54/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2006, č. j. 35 Co 244/2006-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49.682,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 8. 2005, č.j. 20 C 54/2002-107, zamítl žalobu na „uložení povinnosti žalované zajistit žalobcům nájem bytu o velikosti 3+1, I. kategorie, situovaný v obci P. s nájemným ve výši 5.000,- Kč měsíčně, případně zaplatit žalobcům částku ve výši 1.300.000,- Kč na zajištění odpovídajícího bytu v obci P“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 10. 2006, č. j. 35 Co 244/2006-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o povinnosti žalovaného zajistit žalobcům nájem bytu, a změnil ho v zamítavém výroku o zaplacení požadované peněžité částky tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 1.300.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – vzal za prokázáno, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. jako vlastnice domu č.p. 353 na parcele č. 379, k.ú. S. (dále též „předmětný dům“), v němž se nacházel ve 2. patře byt I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), ohledně něhož žalobkyně a) uzavřela s právní předchůdkyní žalované dne 24. 10. 1990 dohodu o užívání bytu na dobu neurčitou, že její manželství s R. R., uzavřené dne 7. 10. 1986, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 20. 10. 1994, že po rozvodu manželství začala v bytě bydlet se žalobcem b), s nímž uzavřela dne 15. 6. 1996 manželství, které dosud trvá, že v roce 1996 byt i se svými dětmi opustili v důsledku neshod s R. R. a jeho zletilým synem a bydleli provizorně u matky žalobkyně a), že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 1998, sp.zn. 17 C 144/96, byl pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnut návrh, kterým se R. R. domáhal vůči žalobkyni a) zrušení práva společného nájmu k předmětnému bytu, že v označeném řízení učinili jeho účastníci nesporným, že jmenovaný byt trvale opustil, a že dne 12. 6. 1998 uzavřela žalovaná (jako pronajímatelka) a R. R. (jako nájemce) dohodu o zániku nájmu bytu, obsahující ujednání, že nájemní vztah jmenovaného k předmětnému bytu zaniká dnem 22. 6. 1998, že k témuž dni byt vyklidí, že mu v den vyklizení bude vyplaceno odstupné za byt ve výši 1.300.000,- Kč, jakož i prohlášení pronajímatele, že na platnost a účinnost této dohody nebude mít vliv skutečnost, že žalobkyně a) vznáší na byt nároky v soudním řízení vedeném pod sp.zn. 17 C 144/96. Dále vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 1. 7. 1998 sdělila žalobkyně a) žalované, že je stále nájemkyní bytu, že její nájemní vztah nezanikl, i když byla nucena byt se svojí rodinou dočasně opustit, že žalobci podali dne 25. 8. 1998 (poté, co již začaly v bytě stavební úpravy) žalobu o zdržení se provádění stavebních prací žalovanou, že tato žaloba byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2000, sp.zn. 14 C 257/98, zamítnuta s tím, že stavební práce probíhají a jsou takového rázu, že bez jejich dokončení by nebylo možno užívat žádný z bytů ve 2. patře předmětného domu, a že kolaudačním rozhodnutím ze dne 21. 7. 2000 bylo povoleno užívání stavby – nově vzniklých jednotek v předmětném domě; účastníci učinili nesporným, že k zániku předmětného bytu došlo koncem června 1998, a že ke dni 2. 7. 1998 byt již neexistoval. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právo společného nájmu k předmětnému bytu, svědčící žalobkyni a) a jejím bývalému manželovi R. R., zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti jmenovaným, že společnými nájemci bytu se v důsledku toho stali žalobci a že jejich právo (společného) nájmu bytu zaniklo v důsledku zániku předmětu nájmu. Rovněž tak shledal správným jeho závěr, že žalobcům nelze přiznat primárně uplatněný nárok (zajištění náhradního bytu), neboť platná právní úprava nepočítá se zajištěním bytové náhrady pro případ zániku nájemního vztahu v důsledku zániku bytu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že je opodstatněný eventuální petit – náhrada škody v penězích, neboť žalovaná porušila právní povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a svévolně způsobila jeho zánik. Dovodil, že požadovaná částka nepředstavuje skutečnou škodu, ale ušlý zisk, tj. újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač by se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí (§442 odst. 1 obč.zák.). Jestliže by totiž žalovaný jako pronajímatel postupoval běžným zákonným způsobem, poskytl by žalobcům při skončení nájmu dohodou kvůli rekonstrukci domu odstupné na pořízení jiného bytu, jak to učinil i v jiných případech, např. u R. R. Výši takového odstupného lze odvodit od výše odstupného poskytnutého na základě dohody o ukončení nájmu stejného bytu s R. R., které činilo 1.300.000,-Kč; v této výši tak žalobcům vznikla újma, neboť při pravidelném běhu věcí by se jim této částky dostalo. Důvody pro uplatnění moderačního práva (§450 obč.zák.) odvolací soud neshledal. Vznik újmy je v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinnosti žalovanou, která neprokázala, že by škodu nezavinila, a proto za škodu odpovídá (§420 obč.zák.). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná sice vznesla námitku promlčení práva nájmu, ta však nesměřovala vůči uplatněnému nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uplatněné dovolací důvody neoznačila odkazem na příslušná zákonná ustanovení, odvolacímu soudu však vytýká, že se „nevypořádal s námitkou, že M. E. není aktivně legitimován k podání žaloby“, a poukazuje na to, že mu nevzniklo k předmětnému bytu právo nájmu, neboť v něm v době uzavření manželství se žalobkyní a) nebydlel a měl užívací právo k družstevnímu bytu v N. S., a že se „nezabýval námitkou a důkazně se nevypořádal jednoznačně s otázkou, zda neskončil nájem k předmětnému bytu paní E.“ (míněno žalobkyni a/), která byt dobrovolně opustila a přestěhovala se ke své matce. Dovolatelka uvádí, že nebyla informována o vztazích mezi žalobkyní a) a jejím bývalým manželem, a proto uzavřela dohodu o zániku nájmu toliko s ním, neboť byt obýval, na rozdíl od žalobkyně a), která byt trvale opustila; teprve poté zahájila stavební práce v předmětném domě. Nemůže proto nést odpovědnost za vzájemné spory manželů R. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „nevyřešil předběžnou otázku, zda je žalobkyně a) nájemcem bytu“ (když byla spolu se svým stávajícím manželem společným nájemcem bytu v Novém Strašecí a současně vedla společnou domácnost v bytě se svou matkou), a že nepřihlédl k námitce promlčení práva nájmu bytu a tzv. práva na bydlení. Dovolatelka „upozorňuje na skutečnost, že mnoho důkazního materiálu bylo založeno již ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 11 C 46/2001“, když žalobci již tehdy podali „žalobu o poskytnutí bytu“, kterou však vzali posléze zpět. Závěrem uvádí, že „žádný platný čs. právní předpis neumožňuje uložit vlastníkovi bytu, aby zaplatil 1.300.000,-Kč osobám, o nichž ani nebylo v řízení věrohodně prokázáno, že by byli nájemci zaniklého bytu“. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je „protiprávní a vybočuje i úvaze o volném hodnocení důkazů a zejména rozhodování v souladu s právním řádem čs. státu“, a namítá, že „soud je vázán platnými zákony a nemůže rozhodovat tak, že vytváří sám nový právní institut spočívající v povinnosti vlastníka bytu zaplatit nájemci peněžní platbu na zajištění jiného nájmu bytu, když původní byt stavebně neexistuje …“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se v dovolacím vyjádření ztotožnili s napadeným rozsudkem, obsáhle vyvraceli jednotlivé dovolací námitky a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká. Předestírá toliko svoji verzi skutkového stavu věci, z níž dovozuje vlastní (odlišné) skutkové závěry (že žalobce b/ nebydlel v době uzavření manželství v předmětném bytě, že žalobkyně a/ byt opustila dobrovolně, s úmyslem se do něho již nevrátit, že dovolatelka při uzavírání dohody o zániku nájmu s R. R. vycházela z toho, že nájemcem bytu je toliko on).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Nelze mu tedy vytýkat, že jeho skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování; to se týká i námitky, týkající se uzavření dohody o zániku nájmu bytu s bývalým manželem žalované, kdy přímo z obsahu této dohody vyplývá, že dovolatelce bylo známo, že žalobkyně a) uplatňuje k předmětnému bytu nájemní právo.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se dále podává, že dovolatelka uplatněnými námitkami zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je povinna zaplatit žalobcům požadovanou částku, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval aktivní věcnou legitimací žalobců, tj. otázkou vzniku nájemního práva k bytu u žalobců) a otázkou zániku práva nájmu žalobkyně a). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se uvedenými otázkami zabýval a dospěl – na základě skutkových zjištění, jež se dovolatelce nepodařilo zpochybnit – k závěru, že žalobcům svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, a to i v době, kdy předmět nájmu přestal existovat.
Důvodnou nelze shledat ani dovolací námitku, že odvolací soud nepřihlédl k námitce promlčení práva nájmu žalobců; odvolací soud (jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku) se jí zabýval a neshledal ji opodstatněnou, neboť se netýkala nároku na náhradu škody, který byl žalobcům přiznán.
Dovolatelka dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o povinnosti k zaplacení požadované částky. Činí tak prostřednictvím obecně formulovaných námitek, aniž by je obsahově vymezila a uvedla, které konkrétní právní závěry odvolacího soudu považuje za nesprávné; nezpochybňuje volbu právní normy, podle níž odvolací soud věc posuzoval, její interpretaci či aplikaci na zjištěný skutkový stav, ani nenapadá právní posouzení nároku odvolacím soudem jako nároku na náhradu škody. Tato skutečnost dovolacímu soudu (který je, jak již bylo výše uvedeno, vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení) neumožnila zabývat se přezkumem právního posouzení uplatněného nároku z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 41.150,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 7.932,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu