ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2489.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2489/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně E. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. V. N., zastoupenému advokátkou, a 2) J. N., o zaplacení 81.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 15 C 196/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2007, č.j. 23 Co 289/2006-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2007, č.j. 23 Co 289/2006-171, se zrušuje ve výroku I. a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (poté, co byly připuštěny změny žaloby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2004, č.j. 15 C 196/2003-60, které nabylo právní moci dne 12. 11. 2004, a usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2005, č.j. 15 C 196/2003-99, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2005) domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 81.926,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z „bytu č. 17, I. kategorie, o velikosti 1+1, v 6. podlaží domu č.p. 825 v ulici L. M. v P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) zaplatili za dobu od 1. 4. 2003 do 31. 5. 2005 a co by za tuto dobu zaplatili při obvyklém měsíčním nájemném.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 15 C 196/2003-112, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně
a nerozdílně částku 11.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí zaplatili společně
a nerozdílně částku 70.926,- Kč (výrok II.), určil odměnu ustanovené zástupkyni žalovaného 1) (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., V. a VI.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) platí žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné v částce 729,- Kč měsíčně bez záloh na služby a že toto nájemné neodpovídá ani výši nákladů souvisejících s předmětným bytem. Poté především dovodil, že při absenci konkrétní právní úpravy je povinností soudu zasáhnout do nájemního vztahu
a nájemné z bytu zvýšit. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (a to včetně osobních a majetkových poměrů žalovaných) pak nájemné z bytu zvýšil za dobu od
1. 4. 2003 do 31. 3. 2004 o 300,- Kč měsíčně, za období od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2005
o 500,- Kč měsíčně a za období od 1. 4. 2005 do 31. 5. 2005 o 700,- Kč měsíčně. Ve zbývající části pak žalobu zamítl.
V odvolacím řízení žalobce žalobu opět změnil, a to tak, že se po žalovaných domáhal placení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně od 1. 4. 2003, vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. 23 Co 289/2006-155, změnu žaloby připustil
a rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č.j. 23 Co 289/2006-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby v době od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007 byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně (výrok I.); přerušil řízení ohledně požadavku žalobkyně na placení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně od 23. 1. 2007 nadále, a to do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o návrhu na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (výrok II.), který současně podal.
Odvolací soud podrobně zrekapituloval dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věcech týkajících se stanovení (zvýšení) nájemného z bytu soudem a – s odkazem na tuto judikaturu – dovodil, že z důvodů absence konkrétní právní úpravy musí obecné soudy rozhodovat o zvyšování nájemného z bytu. Následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, v němž Ústavní soud akceptoval názory vyjádřené zejména ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a v němž dále dovodil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Jde-li o rozhodnutí tohoto typu, nelze se podle názoru odvolacího soudu domáhat rozdílu mezi obvyklým a tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Navíc má-li soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nelze podle odvolacího soudu „odhlédnout ani od toho, že by takovým postupem měla být nahrazována zákonodárná činnost státu a mělo by tak dojít k dotvoření chybějící pozitivní právní úpravy“.
S odkazem na tento názor pak odvolací soud dovodil, že „vydáním konstitutivního rozhodnutí se zpětnými účinky by byla založena pravá zpětná účinnost (retroaktivita)“, která v našem právním řádu nepřipadá v úvahu.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“]. Uvedla v něm, že v době od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb.) neexistovala žádná pozitivní právní úprava ohledně regulace nájemného z bytu; pak ovšem lze podle jejího názoru „jen stěží hovořit o tom, že by případné konstitutivní rozhodnutí soudu dotvářející chybějící právo v materiálním slova smyslu mohlo zakládat nějakou pravou zpětnou účinnost nějakého právního předpisu. Jestliže v označeném období žádný takovýto právní předpis v právním řádu České republiky neexistoval, těžko lze hovořit o zakládání nějaké pravé zpětné účinnosti tohoto předpisu“. Podle názoru dovolatelky soudu nic nebránilo v tom, aby „dotvořil chybějící právo alespoň za dobu od podání žaloby, tedy od 7.8.2003 do 31.3.2006, kdy vstoupila v účinnost výše označená novela OZ.“, a žalovanou částku jí přiznal z titulu bezdůvodného obohacení „Namísto toho odvolací soud poučil žalobkyni o nutnosti změnit žalobu, a poté, co ji žalobkyně na základě takového poučení změnila, ji zamítl.“ Dovolatelka rovněž poukázala na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006. Navrhla, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedl, že konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) mohou být založena práva a povinnosti účastníků řízení jen od právní moci rozhodnutí, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad tvrzena nebyla a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Byť dovolatelka netvrdila ani existenci vad podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem je takovou vadou postiženo.
Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, odmítl návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dál opět jen „soud odvolací“) na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V citovaném usnesení mimo jiné konstatoval, že připuštění změny žaloby ve stádiu odvolacího řízení bylo v posuzovaném případě procesní vadou, k níž se přihlíží i z úřední povinnosti, a to z toho důvodu, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení „odvolací soud rozhodl (jen na základě jeho poučení žalobce změnu žaloby navrhl) vést řízení o něčem jiném, než o čem probíhalo na základě žaloby původní před soudem prvního stupně. … To je však nepřípustné, a to už proto, že vlastní občanskoprávní spor tak odvolací soud posunul až do druhé, přezkumné instance“.
Z ustanovení §211 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení §95 o.s.ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením §216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud
i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění
v odvolacím řízení.
V projednávané věci žalobkyně po poučení ze strany odvolacího soudu v podání ze dne 22. 11. 2006 v odvolacím řízení změnila žalobu a odvolací soud usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. 23 Co 289/2006-155, připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně nadále domáhala určení, že žalovaní jsou povinni platit žalobci společně a nerozdílně z titulu nájemného z předmětného bytu částku 3.833,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 2003, vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem. O takto změněné žalobě pak odvolací soud jednal a napadeným výrokem I. svého rozsudku ze dne 23. 1. 2007, č.j. 23 Co 289/2006-171, zamítl žalobu na určení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně za dobu od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007. S přihlédnutím ke shora řečenému lze uzavřít, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení a následným jednáním o této změněné žalobě nastolil odvolací soud situaci, kdy až v odvolacím řízení jednal o novém nároku (jinak skutkově a zejména časově vymezeném) „prvostupňově“ a účastníkům tzv. odňal instanci. Tím zatížil řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se otázkou správnosti právních závěrů, které odvolací soud učinil ve vztahu k požadavku na stanovení (zvýšení) nájemného z předmětného bytu za dobu od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007 a jejichž správnost byla prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (viz obsah dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř.) dovoláním zpochybněna.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. a současně mu věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud (popřípadě též soud prvního stupně) nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, dovodil, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. 3. 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Na podporu tohoto názoru lze připomenout, že Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06, dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Nelze však opomenout, že k „dotváření objektivního práva“ rozhodováním obecného soudu o výši nájemného dochází konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, a ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 123/06, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006. Odvolací soud (popřípadě též soud prvního stupně) rovněž neopomene stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. PL.ÚS-st 27/09, kterým byl sjednocen výklad Ústavního soudu ve věcech rozhodování o výši nájemného obecnými soudy tak, že „Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.“
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu