ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2496.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2496/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) L.K., a b) Ing. B. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. I. S., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 288/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007, č. j. 39 Co 196/2007-271, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2006, č. j. 18 C 288/2003-239, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 2. poschodí domu č. p. 746 v P. 5, K. 6 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný dům je ve společném jmění manželů (žalobců), že na žalovaného v roce 1989 – 1990 přešlo po smrti jeho prarodičů právo osobního užívání předmětného bytu, že do roku 1995 v bytě bydlel s manželkou a se synem, po jejím odstěhování pak do roku 1997-1998 se synem, že minimálně od roku 1999 platí řádně nájemné, že na základě ústního souhlasu správce domu V. V. s ním v bytě bydlela jeho sestra H. H. (od roku 2000 do roku 2002), za níž docházel její přítel, že v bytě příležitostně přebývali rodinní příslušníci žalovaného (jeho tři sourozenci s rodinami a rodiče), jakož i jeho přítelkyně, kteří mají rovněž klíče od bytu, a že od roku 2002 přespává v bytě pravidelně (asi dvakrát týdne) jeho sestra J. F . Dále vzal za zjištěno, že žalovaný je spoluvlastníkem nemovitosti č.p. 29 v k.ú. Ch. H., že dle katastru nemovitostí se jedná o objekt k bydlení, stavební dokumentace se však nedochovala, že v přízemí je restaurace, že je od roku 2000 v rekonstrukci a není plně obyvatelný, že žalovaný zde měl provozovnu své živnosti – hostinská činnost v době od 3. 10. 1993 do 10. 3. 2000, že v červnu 2000 přenechal provozovnu do pronájmu K. M., že měl ještě další živnosti s předmětem činnosti: činnost organizačních a ekonomických poradců a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, že posledně jmenovaná živnost a hostinská činnost byly k žádosti žalovaného od 1. 7. 2003 přerušeny, že často odjížděl do zahraničí, občas pobýval v Ch. H. (kde provozoval restauraci a navštěvoval rodiče) a v předmětném bytě se zdržoval 2 - 3 dny v týdnu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že přenechal byt do podnájmu cizím osobám bez souhlasu pronajímatele. Pokud se v bytě vyskytovaly jiné osoby, jednalo se o osoby žalovanému blízké, přičemž k přijetí osoby za účelem krátkodobé návštěvy nebo soužití s ní ve společné domácnosti není třeba souhlasu pronajímatele; takové jednání nelze považovat za naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 větou druhou občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Pokud pak žalovaný předmětný byt užíval pouze dvakrát až třikrát týdně, měl pro to vážné důvody, spočívající zejména ve výkonu jeho podnikatelské činnosti (zahraniční cesty, popř. výpomoc v provozovně v Ch. H.) a jakož i v dalších okolnostech (např. časté návštěvy u jeho rodičů). Uzavřel, že ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nebyl naplněn.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č.j. 39 Co 196/2007-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu svědků Ing. V. V. a H. H., listinnými důkazy a výslechem svědkyně D. V., dospěl k odlišným závěrům o skutkovém stavu věci, než soud prvního stupně; v této souvislosti uvedl, že považuje výpověď svědka Ing. V. za věrohodnou, když nebylo zjištěno nic, co by ji zpochybňovalo a plně koresponduje s výpovědí jeho manželky D. V., přičemž oba jsou nájemci bytu nacházejícího se oproti bytu, jehož nájemcem je žalovaný. Ze shodných výpovědí slyšených svědků vzal za prokázáno, že H. H. od roku 1999 užívala předmětný byt sama, nejprve trvale a po červnu 2000 pouze občas, že po jejím odstěhování v bytě bydlela další sestra žalovaného J. F., sice vždy pouze několik dní v týdnu, ale jednalo se o dobu jednoho roku, přičemž žalovaný v uvedeném období v bytě nebydlel. Na základě toho dovodil existenci uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jehož naplnění spatřoval v tom, že žalovaný od června 2000 přenechal předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do užívání svým sestrám H. H. a později J. F., přičemž se jednalo o užívání dlouhodobé. Dodal, že o porušení povinností nájemce ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt do užívání jinému bezúplatně. Rovněž tak shledal existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť žalovaný předmětný byt neužíval v době, kdy zde bydlely jeho sestry, aniž by pro to měl vážné důvody. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že učinil zjištění, že žalovaný pobýval často v zahraničí a na návštěvě u svých rodičů, aniž by tyto skutečnosti měl podloženy provedenými důkazy. Konstatoval, že z listinných důkazů toliko vyplynulo, že žalovaný má živnostenské oprávnění pro hostinskou činnost, provozovanou bez zaměstnanců v Ch. H. a dále pro koupi zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, přičemž z toho bez dalšího nevyplývá nutnost několikadenních služebních cest do zahraničí v každém týdnu. Odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodnily odepření výkonu práva žalobcům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na to, že žalovaný sám sebe označil za rentiéra, z čehož vyplývá, že již nepracuje, je dostatečně finančně zajištěn a nepotřebuje byt ve vlastnictví žalobců užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byt přenechal bez souhlasu pronajímatele do užívání jiným, a namítá, že nemá oporu v provedeném dokazování. Vytýká mu, že jej učinil „pouze na základě nepravdivých výpovědí svědků V. a V.“, a že při hodnocení jejich věrohodnosti zcela pominul skutečnost, že svědek je tchánem a svědkyně matkou jednoho ze žalobců. Poukazuje na to, že skutečnosti uváděné svědkem neodpovídají ostatním provedeným důkazům, a že v jeho výpovědi se vyskytují nesrovnalosti v osobách i časových souvislostech (jež v dovolání rozvádí). Dále uvádí, že odvolací soud nesprávně interpretoval výpověď H. H., když z ní učinil závěr, že v bytě bydlela sama bez žalovaného, přestože tato skutečnost z její výpovědi učiněné před soudem dne 19. 7. 2004 a dne 17. 12. 2008 nevyplynula (uvedené dokládá rovněž čestným prohlášením svědkyně připojeným k dovolání). Konstatuje, že v souladu s judikaturou nelze za naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. považovat skutečnost, že nájemce přijme bez souhlasu pronajímatele do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy či soužití ve společné domácnosti a že žalobci, kteří v tomto směru nesou důkazní břemeno, neprokázali, že by žalovaný uzavřel s třetí osobou podnájemní smlouvu bez souhlasu pronajímatele. Pokud jde o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s provedeným dokazováním konstatoval, že provozoval toliko hostinskou činnost bez zaměstnanců v provozovně v Ch. H. přestože prokázal, že často pobýval mimo P. i území ČR, neboť vykonával činnost organizačního a ekonomického poradce, což potvrdili i slyšení svědkové. Namítá rovněž, že závěr odvolací soudu o jeho současné finanční situaci „je zcela absurdní“, a že výpověď se vztahuje k období let 1998 až 2003. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel zpochybňuje též skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že uplatněné výpovědní důvody byly naplněny, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědka V. V. a svědkyň D. V. a H. H.), z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplnění uplatněných výpovědních důvodů; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byly uplatněné výpovědní důvody dány.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich hodnocení. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci z hlediska naplnění výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně. K čestnému prohlášení svědkyně H. H., jež bylo připojeno k dovolání, dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel.
Dovolatel výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka směřující proti skutkovým zjištěním shledána důvodnou, nelze z ní usoudit na nesprávnost právního posouzení. Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel s poukazem na „judikaturu“ dovozuje, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nebyl naplněn, má tím zřejmě na mysli rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 1993, sp.zn. 9 Co 734/92, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992 podle něhož za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný – v době, kdy byt užívaly jeho sestry – s nimi bydlel či dokonce vedl společnou domácnost, ani to, že by pronajímatel s jejich bydlením v bytě souhlasil. Za opodstatněnou nelze považovat ani dovolací námitku, že odvolací soud přihlédl k současným majetkovým poměrům žalovaného, ačkoliv k jednání, v němž je spatřováno naplnění uplatněných výpovědních důvodů, mělo dojít v letech 1998 až 2003; zabývá-li se totiž soud posouzením, zda výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), činí tak logicky s přihlédnutím k okolnostem existujícím v době, kdy o přivolení k výpovědi rozhoduje.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s .ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu