ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2639.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2639/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Mgr. E. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. Z. Š., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 439/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2008, č. j. 19 Co 294/2007-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 53 C 439/2004-51, vyhověl žalobě a výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 5, II. kategorie, o velikosti 2 a ¼ s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č. p. 23 na ulici Ú. v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaný, a žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 19 Co 294/2007-68, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jen tak, že určil, že předmětný byt bude nadále jako nájemkyně užívat žalobkyně a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; jinak ho ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že účastníkům dosud svědčí právo společného nájmu předmětného bytu (který získali výměnou za družstevní byt, na nějž žalobkyně vynaložila finanční prostředky ze svých vlastních úspor). Poté rovněž dovodil, že pokud se účastníci po rozvodu manželství (jejich manželství uzavřené dne 23. března 1973 bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2004, č. j. 54 C 112/2003-23)
o dalším nájmu bytu nedohodli, lze pokládat za správný výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo právo společného nájmu bytu zrušeno (podle §705 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Při rozhodování o tom, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce
(§705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), vyšel soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že žalovaný nemá jinou možnost bydlení a že rozvrat manželství nezapříčinil (podle odůvodnění rozsudku o rozvodu manželství účastníků měl žalovaný zájem na zachování manželství, avšak žalobkyně se chtěla z manželství vymanit a osamostatnit se). Z těchto důvodů určil, že byt bude dále jako nájemce užívat žalovaný. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti především zdůraznil, že nejsou-li v rozsudku o rozvodu manželství výslovně specifikovány příčiny rozvratu manželství, nelze mít za zjištěno, že rozvrat manželství zapříčinila žalobkyně, jak ve skutečnosti konstatoval soud prvního stupně. Protože účastníci nemají nezletilé děti, přihlédl (při rozhodování o dalším užívání bytu) k tomu, že na získání bytu se rozhodující měrou podílela žalobkyně (tím, že byl zaplacen z jejích výlučných prostředků), že na rozdíl od žalovaného je žalobkyně v kontaktu s oběma (zletilými) syny a byt tak bude účelněji využit a že žalobkyně
(a nikoli také žalovaný) vyvinula iniciativu k řešení problému bydlení účastníků po rozvodu jejich manželství. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem určil, že byt bude nadále jako nájemkyně užívat žalobkyně; vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele z dokazování vyplývá, že „žalobkyně od počátku uváděla účelově zkreslené a někdy i nepravdivé informace“ (např. že nájemné z bytu a úhradu za služby související s jeho užíváním platí sama, že žalovaný má jinou možnost bydlení, že – s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu mladšího syna a své matky – se musí starat o mladšího syna M. a o svou matku); proto „je třeba zvažovat její tvrzení velmi obezřetně a přihlédnout k tomu při jejich hodnocení“. Z dokazování podle jeho názoru vyplynulo, že nájemné z bytu a úhradu za služby platí každý z účastníků z jedné poloviny, že syn M. netrpí žádnou závažnou chorobou, že má zájem získat v budoucnu do vlastnictví byt po babičce a bydlení s matkou (žalobkyní) je pro něj až poslední možností; v této souvislosti zdůraznil, že se nebrání návštěvám svých synů. Podle dovolatele nebylo ani doloženo, že by matka žalobkyně vyžadovala vzhledem ke svému zdravotnímu stavu celodenní péči a že byt by měla nadále užívat žalobkyně právě s ohledem na svůj zdravotní stav. Vyjádřil pochybnosti o tom, že by mu žalobkyně byla schopna zajistit náhradní byt; zde zdůraznil, že žalobkyně mu nenabídla žádné realizovatelné řešení. Namítl rovněž, že „závěr odvolacího soudu, že se o získání předmětného bytu zasloužila žalobkyně, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a je i nesprávným právním závěrem“. K tomu dodal, že původní byt na ulici M. 42 v B., který vyměnili za předmětný byt, získali přičiněním jeho otce, a to z finančních prostředků obou. Nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud vyhodnotil příčiny rozvratu manželství; bylo totiž prokázáno, že poté, co se děti osamostatnily, nedokázali se s tím účastníci vyrovnat a přizpůsobit nové situaci svůj společný život. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zabývala otázkou zdravotního stavu a věku své matky a s tím související péčí o ni, popsala zdravotní stav syna M., podotkla, že žalovaný se o syny nezajímá, není s nimi v kontaktu a synové ji v předmětném bytě nenavštěvují právě z důvodu nevhodného chování žalovaného k nim; ona se však se syny pravidelně stýká, pomáhá jim a podporuje je. Připomněla, že původní družstevní byt uhradila sama ze svých finančních prostředků. Uvedla, že žalovanému nabídla tři náhradní byty, avšak on odmítá bytovou situaci řešit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Přitom nepřehlédl, že dovoláním – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nebyla napadena správnost potvrzujícího výroku týkajícího se zrušení práva společného nájmu bytu
a měnícího výroku o vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu. Dovolací soud proto nebyl oprávněn přezkoumat jejich věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustné zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Zbývá dodat, že dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku týkajícímu se určení, že byt bude dále jako nájemkyně užívat žalobkyně (dále jen „měnící výrok“), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody
i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při posouzení věci podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. nevyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že by příčina rozvratu manželství spočívala výlučně na straně některého z účastníků, že by pouze žalobkyně platila nájemné z bytu a úhradu za služby související s jeho užíváním, že by žalovaný měl jinou možnost bydlení, že – s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu mladšího syna a své matky – by se žalobkyně musela starat o mladšího syna M. a o svou matku. Z toho současně logicky vyplývá, že z pohledu odvolacího soudu nešlo o právně významná skutková zjištění pro posouzení věci podle citovaného ustanovení (ostatně odvolací soud taková skutková zjištění ani neučinil). Nešlo-li z pohledu právního posouzení věci odvolacím soudem
o právně významná skutková zjištění, nelze ve vztahu k těmto okolnostem uvažovat
o naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel v dovolání mimo jiné uvedl, že „závěr odvolacího soudu, že se
o získání předmětného bytu zasloužila žalobkyně, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech …“. Z provedených důkazů vyplynulo, že předmětný byt účastníci získali výměnou za družstevní byt, na nějž žalobkyně vynaložila finanční prostředky se svých vlastních úspor. Na základě toho pak odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně se více zasloužila o získání předmětného bytu. Je přitom nerozhodné, že z formulace užité v této souvislosti odvolacím soudem vyplývá, jakoby účastníci z výlučných prostředků žalobkyně platili předmětný byt (a nikoli předchozí družstevní byt). Získali-li účastníci předmětný byt výměnou za družstevní byt, na nějž vynaložila finanční prostředky ze svých úspor právě žalobkyně, lze pokládat za správný skutkový závěr o větší zásluze žalobkyně na získání předmětného bytu. Podle názoru dovolacího soudu na tom nemůže nic změnit ani dovolací námitka, že předchozí družstevní byt byl získán přičiněním otce žalovaného. Lze uzavřít, že odvolací soud vzal v této souvislosti v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, a jeho skutkové závěry jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
o odpověď na otázku, zda lze pokládat za správný výrok, jímž bylo určeno, že předmětný byt bude jako nájemkyně dále užívat žalobkyně.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, soud – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí – podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména
k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe je jednotná
i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705
odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Z uvedeného především vyplývá, že při rozhodování, který z rozvedených manželů bude byt dále užívat jako nájemce (§705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), soud podle ustálené soudní praxe přihlíží jako k dalšímu (v zákoně výslovně neuvedenému) hledisku rovněž k příčinám rozvratu manželství. Lze však dodat, že odvolací soud postupoval správně, pokud při rozhodování podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. k příčinám rozvratu manželství účastníků nepřihlížel, neboť uvedené hledisko neprospívá žádnému z účastníků; k rozvratu manželství totiž nedošlo z důvodů spočívajících výlučně na straně některého z účastníků.
S odvolacím soudem lze souhlasit rovněž v tom, že pro účely rozhodnutí podle
§705 odst. 1 věty druhé obč. zák. prospívají žalobkyni hlediska větší zásluhovosti na získání bytu, účelnější využitelnosti bytu a lepší možnosti uspořádání bytových poměrů účastníků a že tato hlediska odůvodňují určení, že byt bude dále jako nájemkyně užívat právě žalobkyně. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce dalšího nájmu bytu se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti napadenému rozsudku (jeho měnícímu výroku) zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu