ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2876.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2876/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1803/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2006, č. j. 19 Co 237/2005-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č. j. 12 C 1803/2004-76, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15-ti dnů od právní moci rozsudku byt č. 5, II. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve II. nadzemním podlaží domu ve Z., nám. Kpt. O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že nájemkyní předmětného bytu byla O. P., babička žalovaného, že si podala žádost o přidělení bytu v DPS, že v zápise o šetření za účelem přidělení bytu v DPS ze dne 26. 8. 2003 uvedla, že v bytě žije osaměle, že její vnuk (žalovaný) zde nebydlí, že se o ni v současnosti stará Ch. a pečovatelská služba, že za ní denně dochází pracovníci obou organizací, kteří jí zajišťují nákupy, dovoz obědů, úklid a osobní hygienu, že jí rozhodnutím Městského úřadu ve Z. ze dne 29. 9. 2003 byl přidělen bezbariérový byt č. 6 v DPS ve Z., že jmenovaná dne 7. 11. 2003 oznámila, že do tohoto bytu nenastoupí, že dne 24. 3. 2004 zemřela, že k posléze uvedenému datu byl v katastru nemovitostí pro obec Z. zapsán žalovaný jako spoluvlastník (z 1/2) bytové jednotky č. 2800/7 v k.ú. Z. – L. a bytové jednotky č. 850/4 v k. ú. Z. – město, a že J. Č. (matka žalovaného) uvedla do protokolu o předběžném šetření v rámci dědického řízení po O. P., vedeného u Okresního soudu Znojmě pod sp.zn. 13 D 394/2004, že zůstavitelka žila ke dni svého úmrtí sama, že byt se vyklízí a předává žalobci. Z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědí svědkyň, žijících v předmětném domě a pečovatelek, docházejících k zemřelé nájemkyni bytu, vzal za prokázáno, že v bytě bydlela před svojí smrtí sama; v rámci hodnocení dalších svědeckých výpovědí zdůvodnil, proč výpovědím dalších svědků neuvěřil. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nežil se zemřelou nájemkyní v předmětném bytě v den její smrti, a že s ní nevedl společnou domácnost. Protože žalovaný nesplňoval ani podmínku neexistence vlastního bytu, jelikož byl ke dni smrti své babičky (spolu)vlastníkem minimálně dvou bytových jednotek, dospěl k závěru, že na něho nepřešlo právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Vzhledem k tomu, že byt nevyklidil, zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce; žaloba na vyklizení je proto důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č.j. 19 Co 237/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně a shledal jeho rozsudek věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) „řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Podrobně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi, namítá, že devět svědků potvrdilo, že žil s babičkou ve společné domácnosti a popsali její fungování, resp. alespoň uvedli, že ho již před smrtí babičky v domě vídali. Uvádí, že provedené výslechy svědků bylo třeba zhodnotit také s ohledem na zvláštní okolnosti spočívající v tom, že jeho babička byla velmi konfliktní osoba, měla časté neshody s lidmi z okolí, a s obyvateli domu se setkávala pouze sporadicky, a dále v tom, že byl pracovně vytížen, do bytu docházel až večer, takže ho svědci nemohli v domě vídat. Dovozuje, že z provedených důkazů vyplývá, že žil se svojí babičkou v den její smrti ve společné domácnosti a namítá, že neměl vlastní byt; v této souvislosti poukazuje na to, že byl toliko spoluvlastníkem označených bytových jednotek a nemohl se chovat jako jejich výlučný vlastník. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, pouze obecně namítá, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Konkrétně pak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nesplnil zákonné podmínky pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák., tj. soužití ve společné domácnosti se zemřelou nájemkyní bytu a neexistenci vlastního bytu.
Pokud jde o podmínku soužití ve společné domácnosti, dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) soudem a uplatňuje (obsahově i výslovně) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že předpoklad „neexistence vlastního bytu“ nebyl v daném případě naplněn proto, že za vlastní byt dovolatele ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. lze pokládat i byty, jejichž byl ke dni smrti své babičky spoluvlastníkem. Žalovaný správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele (navíc v daném případě obec, která jako pronajímatelka bytu má specifické postavení při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci) omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001. V citovaném rozsudku také dovodil, že spoluvlastník domu má vlastní byt (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč.zák.) tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě. V rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v časopise Soudní judikatura 13/1997, dále dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel měl ke dni smrti zemřelé nájemkyně vlastní byt, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu