ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2911.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2911/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ A. I. CZ, s.r.o., b/ M. B., proti žalovaným 1/ m. K., zastoupenému advokátem, a 2/ S. K. s.r.o., o neplatnost výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 168/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2009, č. j. 30 Co 38/2009-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 12. května 2008, č. j. 15 C 168/2002-281, odmítl jako opožděně podané (podle §208 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolání žalobců proti rozsudku tohoto soudu ze dne 2. května 2007, č. j. 15 C 168/2002-249. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného a/ ze dne 31. října 2002 z nájmu „nebytových prostor v K., P. 3227/501“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. ledna 2009, č. j. 30 Co 38/2009-336, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně (usnesení ze dne 12. května 2008, č. j. 15 C 168/2002-281).
Žalobci (nezastoupeni advokátem) dne 9. dubna 2009 odvolacímu soudu doručili podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné.
Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelé nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu