ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2945.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2945/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. M. „v l.“, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 359.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 529/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2007, č.j. 17 Co 224/2005-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2007, č.j. 17 Co 224/2005-86, se ve výroku pod bodem I., a to v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. března 2005, č.j. 6 C 529/2004-51, ve výrocích pod body II. a IV., a dále ve výroku pod bodem II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č.j. 6 C 529/2004-51, výrokem pod bodem I. zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) proti Z. o. d. M. (původně žalovaný 1/)
a výrokem pod bodem II. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 359.625,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 9. 2. 2004 do zaplacení jen žalovanému (původně žalovaný 2/). Dále rozhodl výroky pod body III. a IV. o nákladech řízení mezi žalobkyní a mezi oběma původně žalovanými.
Soud prvního stupně měl za zjištěné, že žalobkyně se dopisem ze dne 16. 2. 1992 přihlásila k transformaci u Z. d. M. (dále jen „D.“), že jí D. vyčíslilo nároky podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), ve výši 275.321,- Kč (sestávající z náhrady za živý inventář 137.758,- Kč, za mrtvý inventář 68.494,- Kč, za krmiva 64.515,- Kč a za hnojiva 4.554,- Kč) a započetlo je na základní majetkový podíl, že jí vypočetlo další majetkový podíl 142.847,- Kč (za převzatou a užívanou půdu o rozloze 7,59 ha ve výši 91.291,- Kč, za ostatní převzatý majetek 47.961,- Kč a za odpracované roky 3.585,- Kč), že dne 6. 11. 1992 schválilo (valnou hromadou oprávněných osob) transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu učinilo seznam oprávněných osob, v němž byla vedena i žalobkyně, že ji zařadilo do registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že nebyla členkou D. bezprostředně před transformací ani po transformaci, že se smlouvou ze dne 18. 4. 1995 o „koupi majetkového podílu z transformace“ D. zavázalo odkoupit její majetkový podíl ve výši 418.168,- Kč během 10 ti let a poskytovat jí na odkoupení roční splátky „3-10 i více % majetkového podílu“ počínaje rokem 1994, že jí v období od 27. 2. 1996 do 3. 10. 2001 poskytlo ve splátkách celkem částku 58.543,- Kč, že poté přestalo plnit, že dne 11. 12. 2002 zaniklo rozdělením na Z. o. d. M. a Z. d. M., že závazky vůči ní převzalo Z. d. M., které dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace, že žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 2. 2. 2004 oba právní nástupce D. k úhradě své pohledávky, že částka 359.625,- Kč zůstala neuhrazena.
Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), podle něhož jsou oprávněnými osobami vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30 000 Kčs, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví (dále jen „zákon č. 162/1990 Sb.“). Dovodil, že na základě přihlášky, zařazení do seznamu oprávněných osob, výpočtu majetkového podílu (v němž D. samo uvedlo, že „užívá žalobkyní vnesenou zemědělskou půdu o výměře 7,59 ha, živý
a mrtvý inventář, osiva a krmiva“ a vyčíslilo její základní podíl částkou 275.321,- Kč), smlouvy o odkoupení majetkového podílu ve výši 418.168,- Kč a poskytnutí částečného plnění na jeho vypořádání, muselo být prokázané (jinak by s ní D. nejednalo), že žalobkyně splnila kumulativně stanovené předpoklady pro vznik nároku na majetkový podíl podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Protože majetkový podíl nebyl vypořádán platnou dohodou jinak, vznikl žalobkyni po sedmi letech od schválení transformačního projektu nárok na jeho vypořádání peněžitou formou (§13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.). Žalobkyni bylo poskytnuto na její majetkový podíl 418.168,- Kč jen 58.543,- Kč. Dopisem ze dne 2. 2. 2004 žalobkyně vyzvala žalovaného k poskytnutí zbývajícího plnění do tří dnů. Žalovaný se tak ocitl v prodlení od 6. 2. 2004.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, č.j. 17 Co 224/2005-86, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II., III. a IV. a rozhodl výroky pod body II. a III. o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným
a mezi žalobkyní a Z. o. d. M.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Právní posouzení provedené soudem prvního stupně však zpřesnil v tom, že žalobkyni lze považovat i za osobu oprávněnou podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Žalobkyně vnesla do D. (podle registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992) zemědělskou půdu o výměře 7,59 ha a svědčí jí tak podle názoru odvolacího soudu nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, krmiva a hnojiva ve smyslu §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud v návaznosti na to vyložil, že jde-li o náhradu za živý a mrtvý inventář, není při transformaci podmínkou jejího poskytnutí dohoda občana s družstvem o tom, že náhrada bude vypořádána podílem na jmění družstva, a uvedl, že tento „způsob vypořádání právní předpis výslovně prohlašuje“. Naproti tomu dohoda byla podmínkou „restitučního nároku za vnesenou zemědělskou půdu“, ohledně něhož pokládal žalobkyni za oprávněnou osobu rovněž podle ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Dovodil však, že podmínka dohody pro tento další nárok byla splněna, jelikož mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného byla shoda (tím, že D. vyčíslilo žalobkyni základní a další majetkový podíl z transformace a že žalobkyni již zčásti plnilo) o tom, že náhrada i v tomto případě bude poskytnuta podílem na jmění D.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní otázky, které dovoláním napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem, vymezil následovně: „1. Zda musí být splněny kumulativně podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. včetně prokázání doručení přihlášky do transformace družstva. 2. Zda postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace družstva. 3. Kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.“ Zpochybnil, že by žalobkyně byla oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť neprokázala, že splnila kumulativně stanovené podmínky, a to že D. užívalo půdu nebo jiný její majetek v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, že se u družstva písemně přihlásila do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., tj. do 28. 4. 1992 a že současně s přihláškou prokázala, že její majetek družstvo převzalo a užívá ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Odvolací soud namísto toho, aby vzal v úvahu, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz
o doručení své přihlášky D., pouze „žalobkyni uvěřil“, že se tak stalo. Namítal, že pokud jde o registr členů a oprávněných osob, který sestavilo D., tak v té době bylo běžné, že se do registru zařazovaly veškeré osoby, jejichž půdu užívalo družstvo v době transformace, a i těmto osobám se bez splnění dalších podmínek zákona
č. 42/1992 Sb. vypočetly majetkové podíly. Z takového mylného výpočtu však nemohla vzniknout osobám, které nebyly oprávněnými osobami, žádná práva a povinnosti. Patří mezi notoriety, že transformace družstev probíhala v ovzduší politického nátlaku, nezakrývané snahy o zničení zemědělských družstev, četných zmatků a lidové tvořivosti, vyplývající – z dnes již obecně uznávané – fatálně nepovedeného legislativního díla – zákona č. 42/1992 Sb. Vytýkal odvolacímu soudu i jeho právní závěr, že se žalobkyně stala oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Namítal, že žalobkyně by musela nejprve uplatnit nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby ve smyslu §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. v prekluzivní lhůtě stanovené podle §13 zákona č. 229/1991 Sb. u D. a teprve poté by mohlo dojít k dohodě, že tento uplatněný nárok bude vypořádán podílem na jmění. V projednávané věci však nikdo nezjišťoval, zda, kdy a jak žalobkyně uplatnila u družstva náhradu podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., dále zda jí nárok na náhradu vůbec vznikl a dále zda, kdy
a jak došlo k uzavření dohody o náhradě podílem na jmění. Poukazoval i na to, že žalobkyně se nemohla stát oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. až po zahájení transformace, tj. až po dni konání první transformační valné hromady, když oprávněné osoby se musely účastnit již první valné hromady (musely být na ni pozvány) a byly nositelkami celé řady specifických práv (účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, být volen členem transformační rady, odkoupit podíly podle §8 zákona č. 42/1992 Sb., účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, předložit vlastní transformační projekt, rozhodnout se zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, mít vypočten majetkový podíl). Podle žalovaného z uvedeného výčtu práv a povinností vyplývá, že fyzická osoba se mohla a zároveň musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady. Konkrétní přesný termín, ke kterému se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou, dovozoval z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož představenstvo družstva je povinno svolat oprávněné osoby na valnou hromadu k volbě transformační rady družstva do jednoho měsíce po uplynutí lhůty pro přihlášení oprávněných osob. Poukazoval na to, že kdyby se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou po tomto datu a dokonce po konání první transformační valné hromady, valná hromada by nebyla řádně svolána, nemohla by platně zvolit transformační radu a veškeré navazující úkony transformace by byly vadné a nezákonné. Také by byla výrazně porušena rovnost potenciálních oprávněných osob, protože pro některé z nich by platila prekluzivní lhůta běžící do 28. 4. 1992, zatímco pro jiné by tato lhůta neplatila. Podle jeho názoru se tedy účastníky transformace ex lege staly pouze ty osoby (oprávněné ve smyslu §14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.), které uplatnily nárok na náhradu podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u družstva a které se s družstvem dohodly (výslovně či konkludentně), ale nesporně, že jim náhrada bude poskytnuta podílem na jmění v transformaci a které se tak dohodly s družstvem v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tj. od 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992 tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady. Případné dodatečné zapsání takové fyzické osoby do seznamu oprávněných osob protiprávním úkonem družstva nemůže měnit zákon; nemůže zhojit nedostatek zákonných podmínek pro účast v transformací a tím pro vznik nároku na majetkový podíl. Rozsudky soudů obou stupňů tak podle něho spočívají na posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek dovolacího soudu pokládá za správný, a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. dubna 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona
č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) napadl dovoláním jen výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
I když dovolatel výtkou, že nebyly splněny předpoklady stanovené v §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., formálně avizoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil námitkami (že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o doručení přihlášky žalobkyně do transformace družstvu, že za takovýto důkaz nelze pokládat registr členů a oprávněných osob a že soudy obou stupňů – nesprávně uvěřily – pouze žalobkyni) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním názorům při posouzení věci podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak dovolatel zpochybnil naplnění předpokladů podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., (a to předpokladu vzniku a uplatnění nároku na poskytnutí náhrad ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb. a předpokladu existence dohody o způsobu vypořádání náhrad podílem na jmění žalovaného).
Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Protože se odvolací soud od ustáleného řešení těchto otázek odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení těchto otázek – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existence uvedených vad nebyla namítána a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami rovněž občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
K řešení projednávané věci je především třeba uvést, že je nezbytné přesně rozlišovat nároky oprávněných osob podle ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. a nároky oprávněných osob podle ustanovení §14 písm. c) tohoto zákona.
Zatímco osobám oprávněným podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte majetkový podíl podle §17 cit. zákona, osobám oprávněným podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. se podíl na jmění družstva (tedy nikoli majetkový podíl) vypočte pouze tehdy, jestliže jim na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, a to postupem stanoveným v příslušném právním předpisu a uhrazuje se podle §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., z částky nezahrnuté do čistého jmění družstva jako základu pro stanovení majetkových podílů podle §17 zákona č. 42/1992 Sb.
Základní podíl ve smyslu §7 odst. 4 věty první zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte pouze tehdy, jestliže nárok na náhradu podle zvláštních předpisů ke dni schválení transformačního projektu existoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 12. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1098/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sv. 2, ročník 1999) a jestliže byl uplatněn podle zvláštního předpisu. Nejvyšší soud také již dříve ve své rozhodovací praxi dovodil, že podmínkou pro stanovení podílu na jmění družstva podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. je uplatnění nároku podle zvláštního předpisu (v daném případě podle zákona o půdě). K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 29 Cdo 447/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2000, pod poř. č. 28, v němž Nejvyšší soud uvedl, že se podíl na jmění družstva osobám, oprávněným podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., vypočte pouze tehdy, jestliže na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, tj. i že byl řádně a včas uplatněn (např. §13 a §20 zákona o půdě). Lze jen dodat, že shora uvedené nevylučuje, aby takové osobě souběžně vznikl nárok na majetkový podíl podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., za podmínek v tomto zákoně stanovených. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (který uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou výhradně podle §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb.) dovodil, že je oprávněnou osobou k nárokům též podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Přitom se však již nezabýval tím, zda a jaké restituční nároky (které mají být vykryty podílem na jmění žalovaného, jak to vyplývá z ustanovení §14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.) žalobkyni vznikly a pokud ano, zda je uplatnila u právního předchůdce žalovaného řádně a včas. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Rozhodovací praxe soudů již také dovodila, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou
a transformovaným družstvem byla shoda (byla uzavřena dohoda) o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1209/96, popřípadě nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98). V takovém případě se restituční nárok stane částí majetkového podílu, a to částí, představující základní podíl na majetku družstva (srov. již výše zmíněný rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1209/96). Přitom tato dohoda může být uzavřena ústně, popřípadě
i konkludentně (jak připouští sám dovolatel). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že uzavření takové dohody není právně významnou skutečností, pak jeho právní posouzení i z tohoto důvodu není správné. Pokud odvolací soud činil závěry o dohodě ohledně půdy, pak přehlíží, že vyčíslený základní podíl, z něhož žalobkyně odvozuje své postavení jako osoba oprávněná podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., sestává jen z nároků za živý a mrtvý inventář a za zásoby a že v případě užívání její půdy družstvem jde o nárok podle §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., kde ke vzniku nároku není dohody zapotřebí.
Dovolatel dále rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že ke vzniku nároku na vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby podílem na jmění družstva není zapotřebí uzavírat dohodu o tomto způsobu vypořádání. V důsledku toho se pak nezabýval ani úvahami, do kdy by musela být taková dohoda uzavřena. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu jako nesprávný právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu, pak namítá nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Přitom dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout jen nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Dovolatel tak touto námitkou uplatňuje zjevně nezpůsobilý dovolací důvod.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozí části, však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí pro předčasný závěr o postavení žalobkyně jako osoby oprávněné podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí nejen ve výroku o věci samé ale i v závislých výrocích týkajících se žalovaného (§242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu