ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3069.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3069/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně m. č. P. 10, proti žalované M. R., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu a o zaplacení částky 101.098,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 224/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2006, č.j. 22 Co 471/2005-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
17. 2. 2004, č.j. 21 C 224/2003-23, uložil žalované vyklidit byt č. 12 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve třetím podlaží domu č.p. 995 v P. 10, S. ul. č. or. 18 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený byt předat žalobkyni do
30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni 101.098,- Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile z částky 44.921,- Kč za každý den prodlení od 1. 9. 2003 do zaplacení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení (výrok II.). Dále rozhodl výroky III. a IV. o nákladech řízení účastnic a o soudním poplatku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
5. 1. 2006, č.j. 22 Co 471/2005-39, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobkyně má ve správě dům, v němž se nachází předmětný byt, že nájemní smlouvou ze dne 24. 7. 2000 pronajala předmětný byt žalované a jejímu manželovi Č. R. na dobu od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2002, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2002, č.j. 11 C 5/2002-10, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2002, bylo manželství žalované a Č. R. rozvedeno, že rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 4. 2003, č.j. 5 C 153/2002-15, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2003, bylo zrušeno jejich právo společného nájmu bytu, určeno, že byt bude dále užívat žalovaná jako nájemkyně a Č. R. bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, že žalobkyně nepodala žalobu na vyklizení žalované ve lhůtě do 30 ti dnů od 31. 7. 2002, že tak učinila až dne 27. 8. 2003, že žalovaná dluží na nájemném a na úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od února 2001 do března 2003 44.991,- Kč a na poplatcích z prodlení 56.177,- Kč, že žalovaná má ve výchově dvě nezletilé dcery, že je zdravotně postižena a je tak omezena ve výběru zaměstnání.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že žalované a jejímu manželovi vznikl k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu určitou, který uplynul dnem 31. 7. 2002. Jelikož žalovaná a její manžel užívali byt i po skončení nájmu a žalobkyně nepodala ve lhůtě do třiceti dnů po skončení nájmu žalobu na jejich vyklizení, obnovil se jim podle §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), společný nájem k bytu, a to na dobu od 1. 8. 2002 do 31. 7. 2003. Posléze jejich společný nájem k bytu zanikl a výlučnou nájemkyní bytu se stala žalovaná. Od 1. 8. 2003 pak žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit. Soudy obou stupňů se zabývaly též otázkou, zda není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) uložit žalované povinnost vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Přihlédly však k tomu, že po celou dobu trvání nájmu si byla žalovaná vědoma toho, že předmětný byt má pronajatý na dobu určitou a že dlouhodobě neplnila základní povinnost nájemce, a to platit nájemné a úhradu na plnění poskytovaná s užíváním bytu. Proto žalované i přesto, že měla v péči dvě nezletilé děti a byla v nepříznivé finanční situaci, bytovou náhradu nepřiznaly. Poskytly jí jen delší lhůtu k vyklizení. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezpochybnila požadavek žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ani na zaplacení poplatku z prodlení, soudy žalobkyni peněžité plnění v plném rozsahu přiznaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.), a jako dovolací důvod uplatnila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítala, že žaloba byla nesprávně podána pouze proti ní, ačkoliv i její bývalý manžel, jako společný nájemce rovněž odpovídá za dluh na nájemném. Dále uvedla, že „nesprávné hodnocení všech důkazů pak vedlo soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a předat žalobkyni a dále zaplatit dluh na nájemném …“. Žaloba byla proti ní „podána přinejmenším předčasně“. Závěrem navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. 1. 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka v dovolání nepředkládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu. Pokud zpochybňuje nedostatek pasivní věcné legitimace v řízení o zaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (námitkou, že spolu s ní měl být žalován i její bývalý manžel jako dřívější společný nájemce bytu), pak nejde
o otázku zásadního právního významu. Tato otázka byla vyřešena již ve Zprávě bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky „K některým otázkám rozhodování soudů ve věcech bytových“ sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/1978. V ní Nejvyšší soud uvedl, že ve sporech o úhradu za užívání bytu a za služby s tím spojené jsou zásadně pasivně legitimováni oba manželé, pokud nepřestali být uživateli bytu a že uvedené plnění lze požadovat po kterémkoliv z nich. Uvedené platí i pro nájemní vztahy k bytu. Odvolací soud se tedy při řešení otázky věcné pasivní legitimace v řízení o zaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. Namítá-li dovolatelka „nesprávné hodnocení důkazů“ (které ani blíže nekonkretizuje), pak přehlíží, že námitka proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů, z nichž soudy čerpaly svá skutková zjištění, není způsobilým dovolacím důvodem v řízení, kde je přípustnost dovolání zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu