ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3415.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3415/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. v. D. N., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 51.135,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 4 C 115/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. března 2007, č.j. 60 Co 8/2007-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
20. 10. 2006, č.j. 4 C 115/2005-142, uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 51.135,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 2. 1. 2005 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č.j. 60 Co 8/2007-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce se jako oprávněná osoba zúčastnil transformace S. z. o. d. J. (dále „družstvo J.“), které dne 25. 5. 1993 vyčíslilo jeho majetkový podíl na transformovaném družstvu částkou 51.135,- Kč, že se žalobce nestal členem družstva J. ani žalovaného družstva, a že dne 31. 10. 1994 uzavřel (jako pronajímatel) se žalovaným (jako s nájemcem) smlouvu označenou jako „Smlouva o nájmu věcí movitých a nemovitých“ (dále též „Smlouva“). Odvolací soud na základě zjištění učiněných z obsahu Smlouvy dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nejde o smlouvu nájemní ve smyslu ustanovení §663 a násl. obč.zák.; na rozdíl od něho však dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva podle §724 obč.zák., kterou se žalovaný zavázal obstarat pro žalobce převzetí vypořádání majetkového podílu, a že na základě ní převzal věci, představující tento majetkový podíl. Vzhledem k tomu, že je bezdůvodně zadržuje a žalobce se nemůže domáhat jejich vydání reivindikační žalobou (nebylo určeno, které konkrétní věci byly žalovanému předány), vzniklo mu bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, a to v podobě peněžitého ekvivalentu odpovídajícího hodnotě převzatého majetkového podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V prvé řadě namítá nesprávnost právního posouzení vztahu mezi družstvem J. a žalovaným soudem prvního stupně; odvolacímu soudu pak vytýká, že pokud dovodil, že účastníci uzavřeli příkazní smlouvu podle §724 obč.zák., vznikla mu pouze povinnost obstarat převzetí movitých
a nemovitých věcí pro příkazce (žalobce), a pokud tuto povinnost nesplnil, má příkazce i nadále majetkový podíl u družstva J. Uvádí dále, že posoudil-li odvolací soud Smlouvu jako neplatnou nájemní smlouvu, nelze na „žalobci“ (míněno zřejmě „žalovaném“) požadovat ani peněžitou náhradu za věci z titulu bezdůvodného obohacení, když je nepřevzal. Dovolacím důvodem (uvádí se dále v dovolání) je
i „skutečnost, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, když důvody soudů pro rozhodování byly odlišné“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; jeho odkaz na „odlišnost důvodů soudů pro rozhodování“ (míněno zřejmě v projednávané věci) nelze podřadit vymezení obsaženému v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal ani v popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí, žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným (i z hlediska obecného přesahu do rozhodovací praxe soudů) ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem z obsahu Smlouvy. Tato zjištění však nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přezkoumávat, rovněž tak jako námitku, zda dovolatel majetkový podíl (resp. věci) převzal či nepřevzal. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezaložil právní posouzení vzájemných nároků účastníků na závěru, že Smlouva není smlouvou nájemní, nemůže být tato otázka zásadně právně významná. Námitka směřující proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, je pak v případě dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zcela nepřípadná.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.
předsedkyně senátu