ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3789.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3789/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Ing. I. Č., a b) M. Č., zastoupených advokátkou, proti žalované L. M., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 124/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2008, č. j. 21 Co 12/2008-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2008, č. j. 21 Co 12/2008-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
24. listopadu 2005, č. j. 17 C 124/2005-55, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího z jednoho pokoje s příslušenstvím v přízemí domu čp. 931 v ulici P. v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do jednoho měsíce po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2006, č. j. 21 Co 203/2006-91, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu v měsíční částce 1.243,- Kč za období leden, únor, duben a květen 2005 a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2004 v částce 2.791,- Kč, soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“).
Z provedených důkazů dále zjistil, že žalovaná řádně neplatila nájemné již od roku 2003, že dlužné nájemné zaplatila až v srpnu 2005, že na nájemném nemá už žádný dluh, že příčinou neplacení nájemného byla její špatná sociální situace vyvolaná závažnými zdravotními problémy (od roku 1998 se léčila na klinice onkologie
a radioterapie pro závažné nádorové onemocnění páteře, absolvovala chemoterapii, hormonální léčbu a ozařování, od roku 1991 je v pravidelné péči psychiatra pro organickou poruchu s bludy, trpí částečným ochrnutím – pohybuje jen jednou rukou), že od roku 1992 pobírá plný invalidní důchod v částce 6.800,- Kč měsíčně, že od roku 1990 pečovala podle svých možností o těžce nemocnou matku, která zemřela v říjnu 2004, že je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné ideální poloviny domu čp. 311, pozemku parc. č. 273 – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 777/22 – zahrada, v katastrálním území N. H. K. (dále jen „dům čp. 311“, resp. „dům“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), že dům není udržován a vyžaduje generální opravu a že prostřednictvím realitní kanceláře je nabízen k prodeji za aktuální cenu 2.700.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že je-li žalovaná podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a má-li možnost, byť ztíženou, zde bydlet, nelze v rámci úvah podle §3 odst. 1 obč. zák. zohledňovat její nepříznivý zdravotní stav a s tím související sociální problémy. Za této situace žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – dovodil, že jsou dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobců odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl přitom k tomu, že dlužné nájemné již žalovaná vyrovnala, že zaplatila i následně vzniklý dluh na nájemném za měsíce duben, červenec a srpen 2006, že u ní nejde o špatnou platební morálku, že příčinou neplacení nájemného byla její špatná finanční situace vyvolaná dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a že dům, který je ve špatném stavu a vyžaduje stavební úpravy, se dosud nepodařilo prodat. Proto změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 26 Cdo 89/2007-108, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. května 2008,
č. j. 21 Co 12/2008-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se především opětovně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vzal tak z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná byla v době neplacení nájemného v letech 2003 až 2005 (a je dosud) dlouhodobě velmi vážně nemocná, že její onemocnění trvá již od roku 1998, přičemž od roku 1991 se léčí pro závažnou duševní poruchu, že dluhy na nájemném uhradila až po podání žaloby v srpnu 2005, že v současné době žalobcům na nájemném ničeho nedluží a že žaloba byla podána až zhruba po dvou letech po naplnění výpovědního důvodu. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal dále za zjištěno, že předmětné nemovitosti byly již prodány za dohodnutou kupní cenu 2.500.000,- Kč, že žalované připadla polovina této částky, tj. částka 1.250.000,- Kč, a že z uhrazené kupní ceny jí zbylo asi 800.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Poté věc posuzoval z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Zde především dovodil, že právě dlouhodobé onemocnění přivodilo žalované objektivně tíživou sociální situaci, která se „podílela na selhání v placení nájemného“. Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. pak vzal na straně žalobců v úvahu, že žalobu nepodali „ihned poté, co byl naplněn výpovědní důvod, ale až po cca dvou letech“; u žalované zohlednil zejména to, že její sociální poměry se podstatně zlepšily v důsledku prodeje předmětných nemovitostí a že je proto nyní schopna opatřit si (když ne do vlastnictví, tak alespoň do nájmu) jiný byt. Poté uzavřel, že „na žalobcích není spravedlivé požadovat, aby jim byla odepřena ochrana jejich práv, když důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. nemohou spočívat jen v poměrech žalované“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Namítla, že odvolací soud se přes pokyn Nejvyššího soudu (uvedený v rozsudku ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 26 Cdo 89/2007-108) nezabýval otázkou, zda nájemné nebylo placeno „výlučně“ z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že nezjišťoval „situaci žalobců“ (např. jejich finanční poměry či účel dalšího využití bytu), ale pouze zopakoval fakt, že v současné době již není v tíživé finanční tísni. Měla za to, že tato okolnost nic nemění na tom, že v rozhodně době v tíživé sociální situaci byla. Uvedla, že – vzhledem k částce, kterou získala z titulu kupní ceny za nemovitosti – není již v současné době závislá pouze na výši svého důchodu, což je zárukou pro žalobce, že jakákoliv budoucí platba nájemného (v širším smyslu) bude vždy řádně a včas uhrazena. Zdůraznila, že není běžným neplatičem nájemného, neboť do krajně nepříznivé životní situace se dostala v důsledku onemocnění (které v dovolání obšírně popsala), přičemž vyklizení z předmětného bytu by jí mohlo přivodit nedozírné následky mimo jiné i proto, že „její pečovatelka je v současné době tzv. za rohem“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedli, že soud provedl naprosto vyčerpávající důkazní řízení; souhlasili rovněž
s hodnocením provedených důkazů i s právním posouzením věci. Zdůraznili, že žalovaná v průběhu řízení zamlčela, že se její sociální situace změnila prodejem spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí a že i v roce 2008 řádně neplatila nájemné. Se zřetelem k uvedenému dovodili, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tento dovolací důvod – s přihlédnutím k obsahu dovolání – dovolatelka rovněž uplatnila); není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému shledal dovolací soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že ani posléze zmíněné vady (vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) nebyly v dovolání ve skutečnosti uplatněny, byť dovolatelka na citované ustanovení odkázala. Její dovolací námitky jsou totiž z obsahového hlediska podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rovněž
v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7
z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících
z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace
a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy). Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak také všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy; proto žalobě vyhověly. Zatímco správnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nebyla v dovolání ani zpochybněna, správnost posléze uvedeného právního závěru byla napadena.
Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud – s odkazem na zrušující rozsudek dovolacího soudu ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 26 Cdo 89/2007-108 – vycházel především z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98. Přitom přihlédl zejména k tomu, že žalovaná byla v kritickém období v důsledku vážného onemocnění trvajícího již od roku 1998 v objektivně existující tíživé sociální situaci, že tato situace se „podílela na selhání v placení nájemného“, že dlužné nájemné následně po podání žaloby v srpnu 2005 uhradila a že v době rozhodování nebylo ani tvrzeno, že by na nájemném cokoli dlužila.
Podle názoru dovolacího soudu z kontextu uvedeného vyplývá, že odvolací soud skutečně pokládal za příčinu neplacení nájemného objektivně existující tíživou sociální situaci žalované zapříčiněnou jejím závažným onemocněním; na tom nic nemění ani použité (ne zcela výstižné) formulace (obsažené v příslušné pasáži odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž žalovaná dovozuje, že její objektivně existující tíživou sociální situaci pokládal odvolací soud za jednu z (více) příčin neplacení nájemného.
Nedůvodná je rovněž dovolací námitka, že odvolací soud nezjišťoval „situaci žalobců“. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. totiž vyhodnotil jako okolnost prospívající žalobcům to, že žalobu nepodali ihned, nýbrž až po asi dvou letech po naplnění uplatněného výpovědního důvodu; odvolacímu soudu nelze proto úspěšně vytýkat, že se (současně) nezabýval finanční poměry žalobců či otázkou dalšího využití bytu.
Naopak za důvodnou pokládá dovolací soud dovolací námitku, že – vzhledem k částce, kterou dovolatelka získala z titulu kupní ceny za nemovitosti – není již v současné době závislá pouze na výši svého důchodu, což je záruka pro žalobce, že jakákoliv budoucí platba nájemného (v širším smyslu) bude vždy řádně a včas uhrazena. Je nesporné, že dovolatelka byla v kritickém období v důsledku vážného onemocnění trvajícího již od roku 1998 v objektivně existující tíživé sociální situaci, že tato situace byla příčinou neplacení nájemného, že dlužné nájemné následně po podání žaloby v srpnu 2005 uhradila a že v době rozhodování odvolacího soudu nebylo ani tvrzeno, že by na nájemném cokoli dlužila. Za této situace není proto namístě v její neprospěch vyhodnocovat finanční částku, kterou disponuje z titulu získané kupní ceny za předmětné nemovitosti, a dovozovat, že má již v současné době prostředky na to, aby si obstarala jiný byt; naopak – vzhledem ke specifickým okolnostem dané věci a k tomu, že vyklizení z předmětného bytu by jí mohlo s ohledem na její zdravotní stav přivodit nedozírné následky mimo jiné i proto, že „její pečovatelka je v současné době tzv. za rohem“ – se lze (pro tentokrát) ztotožnit s názorem, že získaná finanční částka je záruka pro žalobce, že jakákoliv budoucí platba nájemného (v širším smyslu) bude vždy řádně a včas uhrazena.
S přihlédnutím k uvedeným názorům nelze proto právní posouzení věci podle
§3 odst. 1 obč. zák. pokládat za správné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalované, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle
§243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu