ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4209.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4209/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské č. P., zastoupené, advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 20 C 180/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2007, č. j. 35 Co 582/2006-192, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č.j. 20 C 180/2003-166, uložil žalované povinnost vyklidit byt o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve IV. nadzemním podlaží (3. patro vpravo od schodiště) domu č.p. 1908 v P., Podskalská č. 18 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15-ti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyni byla svěřena správa předmětného domu, jehož vlastníkem je hlavní město P., že původní nájemkyní předmětného bytu byla V. K., teta žalované, jež zemřela dne 5. 6. 2002, že žalovaná je vdaná, s manželem P. Š., který se zdržuje v N., nežije od roku 1992, že od téhož roku je hlášena k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, kam je jí rovněž doručována pošta a kterou má vedenou i jako adresu místa podnikání, že V. K. ji v závětích ze dne 5. 9. 1993, 27. 2. 1994 a 11. 12. 1997 ustanovila dědičkou veškerého svého majetku (v listinách je jako bydliště žalované uvedena adresa předmětného bytu), že dne 8. 12. 2001 jí udělila plnou moc k vyřizování veškerých úředních záležitostí spojených s péčí o její osobu, že žalovaná měla rovněž podpisové právo k jejímu postžirovému účtu, že byla vždy přítomna při doručování důchodu V. K., a že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník objektu č.p. 8 v k.ú. O., obec P., který je určen k užívání jako rekreační chalupa (původní účel užívání bylo hospodářské stavení). Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť žalovaná sice nemá vlastní byt (rekreační chalupu žalované v k.ú. Oseky není možno považovat za objekt sloužící k celoročnímu bydlení a žalovaná se svým manželem v N. nežije), avšak nebylo prokázáno, že by vedla se zemřelou nájemkyní bytu společnou domácnost po dobu alespoň tří let před její smrtí. Konstatoval, že svědeckými výpověďmi nebylo jejich soužití prokázáno, a ze skutečností, že žalované byla na adresu předmětného bytu doručována pošta, že byla přítomna v době doručování důchodu své tetě, že v listinách obsahujících poslední vůli V. K. bylo uvedeno jako bydliště žalované adresa předmětného bytu a že žalovaná měla podpisové právo k postžirovému účtu jmenované, nelze bez dalšího existenci společné domácnosti dovodit. Návrhy žalobkyně na doplnění dokazování (zejména výslechem jejího manžela a dalších svědků) hodnotil jako nadbytečné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č.j. 35 Co 582/2006-192, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy - dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně soužití žalované a zemřelé nájemkyně. Přisvědčil sice soudu prvního stupně, že z výpovědí svědků žijících v domě není možno učinit jednoznačný závěr o tom, že žalovaná žila ve společné domácnosti se svou tetou V. K. po dobu tří let před její smrtí, neboť žádný z nich tuto okolnost ani nepotvrdil ani nevyloučil. Na základě doplněného dokazování však vzal za prokázáno, že žalovaná se svojí tetou vedla společnou domácnost po dobu výrazně delší než tři roky, neboť činila kroky směřující ke stavebním změnám v bytě, hradila potřebné náklady a byla v bytě přítomna při doručování zásilek. Z jednotlivých listin, zejména z obsahu závětí V. K., dovodil, že jmenovaná jednoznačně projevila svoji vůli ke společnému soužití se žalovanou, přičemž použité formulace „část bytového zařízení“ a „vybavení mého pokoje“ nasvědčují soužití více osob v předmětném bytě. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že žalovaná neprokázala splnění podmínek pro přechod nájmu bytu a že podané žalobě tak mělo být pro neunesení důkazního břemene vyhověno. Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval pouze jednou z podmínek pro přechod nájmu bytu, a to vedením společné domácnosti žalované se zemřelou nájemkyní bytu, zcela však opomenul zkoumat a hodnotit, zda má žalovaná vlastní byt či nikoliv, ačkoliv dovolatelka k prokázání této skutečnosti navrhovala důkazy (např. výpis z katastru nemovitostí, výslech manžela a dětí žalované); poukazuje rovněž na možnost rekolaudace rekreačního objektu na rodinný dům, a na to, že je věcí žalované, že tak dosud neučinila. Uvádí, že za vlastní byt lze v souladu s ustálenou judikaturou považovat i byt, popř. právo společného nájmu bytu manžely v zahraničí, a namítá, že v řízení nebyla řádně prokázána neexistence nájemního práva manžela žalované v České republice ani v zahraničí, a že jeho trvalý pobyt v zahraničí je dovozován toliko z jeho prohlášení. Namítá, že se odvolací soud nezabýval jejím návrhem (učiněným v řízení před soudem prvního stupně, který jej vzhledem k vyhovujícímu rozsudku považoval za nadbytečný) na provedení důkazem výslechem manžela žalované, který mohl přinést zásadní poznatky vztahující se k tomu, s kým vedla v rozhodné době společnou domácnost, popř. zda neměla vlastní byt z důvodu existence společného nájmu bytu manžely. Dovolatelka má rovněž za to, že žalovaná neprokázala ani vedení společné domácnosti se zemřelou nájemkyní, neboť za situace, kdy je vdaná a dostatečně nedoložila, že v rozhodné době nevedla společnou domácnost se svým manželem, nelze na existenci společné domácnosti s její tetou usuzovat jen na základě obsahu závěti a toho, že jí do bytu byla zasílána korespondence; z uvedených skutečností lze totiž vyvodit stejně logický závěr, že žalovaná byla dědičkou proto, že se o původní nájemkyni starala a navštěvovala ji. Odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho výklad podmínek pro přechod nájmu bytu je extenzivní, čímž je nad míru stanovenou zákonem omezováno její vlastnické právo a její možnost volně nakládat s předmětem svého vlastnictví. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím a vyvracela dovolací námitky žalobkyně. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zabýval se dovolací soud, zda řízení takovouto vadou trpí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval jejím návrhem na provedení důkazu výslechem manžela žalované, případně jejich dětí, který učinila za účelem zjištění, zda žalovaná nevedla společnou domácnost se svým manželem, popř. zda nemá vlastní byt. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že skutečnosti, že žalovaná nemá vlastní byt a že se svým manželem nežije, vzal za prokázány ostatními v řízení provedenými důkazy. Za situace, kdy odvolací soud - jak je možno dovodit z obsahu jeho rozhodnutí - převzal uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně (ač to výslovně neuvedl), nelze dovodit, že by neprovedením navrhovaného důkazu porušil ustanovení §120 o.s.ř.
Dovolatelka uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení splnění podmínek pro přechod nájmu bytu dle §706 odst. 1 věty druhé obč.zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení splnění předpokladů pro přechod nájmu bytu.
Dovolací soud - s přihlédnutím k obsahu spisu - shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelka výslovně uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka nesprávného skutkového zjištění dovolacím důvodem shledána důvodnou, nelze dovodit nesprávnost právního posouzení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. července 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu