ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4227.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4227/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. E., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. H., a 2) D. H., zastoupeným advokátem, o určení platnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 103/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 29 Co 135/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. září 2006, č. j. 15 C 103/2003-101, ve znění opravného usnesení ze dne 29. ledna 2007, č. j. 15 C 103/2003-113, zamítl (změněnou) žalobu na určení, že je platná nájemní smlouva uzavřená mezi P. a D. H. jako pronajímateli a J. a A. E. jako nájemci, jejímž předmětem je nájem „bytu č. 5 o velikosti 4+1 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č. p. 185 v ulici Frýdlantské v L.“ (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že nájemní vztah žalobkyně a původního žalobce J. E. (dále jen „původní žalobce“) k předmětnému bytu, který byl založen nájemní smlouvou uzavřenou mezi nimi jako nájemci a žalovanými jako pronajímateli, zanikl z důvodu zániku předmětu nájmu. Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru žalobu zamítl. Dodal, že žalobě nelze vyhovět rovněž proto, že „je obecnou praxí, že tam, kde skutkové okolnosti připouští a umožňují žalovat na plnění (v daném případě na zajištění náhradního bytu), nelze žalovat na určení“.
K odvolání žalobkyně a původního žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 29 Co 135/2007-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, že žalobkyně a původní žalobce nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dodal, že v důsledku absence naléhavého právního zájmu na žádaném určení jsou další právní názory soudu prvního stupně bez právního významu.
Po rozhodnutí odvolacího soudu, avšak před doručením jeho písemného vyhotovení, původní žalobce zemřel.
Pro další postup v řízení a pro určení, zda a případně s kým lze po úmrtí původního žalobce v řízení pokračovat (§107 odst. 1 věta první a §107 odst. 5 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.), je rozhodné posouzení povahy uplatněného nároku.
V dané věci se žalobkyně a původní žalobce jako manželé změněnou žalobou domáhali určení, že Nájemní smlouva je platná. Jestliže by žalobkyni a původnímu žalobci jako manželům svědčilo (na základě Nájemní smlouvy) právo společného nájmu předmětného bytu manžely, pak nelze ztratit ze zřetele, že zemřel-li jeden z manželů (v daném případě původní žalobce), kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel (viz §707 odst. 1 obč. zák.). V důsledku úmrtí původního žalobce by se proto jedinou nájemkyní předmětného bytu (pokud by v době úmrtí původního žalobce byt jako předmět nájmu právně existoval a žalobkyně a původní žalobce by v té době byli jeho společnými nájemci) stala ze zákona (§707 odst. 1 obč. zák.) žalobkyně. Z tohoto důvodu zde neexistuje právo, jež by bylo způsobilé přejít v důsledku úmrtí původního žalobce na jeho právní nástupce a jež by umožňovalo pokračování dovolacího řízení s těmito nástupci.
Za této situace dovolací soud jednal v dovolacím řízení na straně žalující pouze s žalobkyní, která rovněž podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K názoru soudu prvního stupně, že „uzavření nájemní smlouvy se vztahovalo přímo ke konkrétnímu bytu a tento byt na základě prováděné rekonstrukce zanikl“, podotkla, že „došlo pouze k jinému dispozičnímu řešení prostor, kde se nacházel byt, ke kterému má nájemní právo“. Dále uvedla, že „okresní soud připustil, že postup, který zvolili žalovaní, kdy se fakticky zbavili žalobce tím, že způsobili zánik bytu, není v souladu se zákonem, jinými slovy se dá tedy říci, že takovýto postup není v souladu s dobrými mravy“; v této souvislosti zdůraznila, že postup žalovaných je i v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Domnívala se, že „je chybou, že se odvolací soud nezabýval problematikou porušení dobrých mravů a okolnostmi případu, ze kterých porušení a rozpor s dobrými mravy jednoznačně vyplývá“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání sice bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právním názoru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka nezpochybnila. Jestliže ve skutečnosti nezpochybnila (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) správnost právního názoru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pak tento právní názor obstojí již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z názoru, že naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř.) není dán tehdy, lze-li v konkrétním případě žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř. Lze uzavřít, že v daném případě nelze dovodit přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu