ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4278.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4278/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. M. A., správce konkursní podstaty J., v. o. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. Ř., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 12 C 224/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. července 2006, č.j. 12 C 224/2005-120, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2007, č.j. 61 Co 95/2007-156, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne
20. července 2006, č.j. 12 C 224/2005-120, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2007, č.j. 61 Co 95/2007-156, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2006, č.j. 12 C 224/2005-120, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 4 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, v prvním poschodí domu č.p. 1136 v P., S. 50 (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. 61 Co 95/2007-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem svědka JUDr. F. Č., vzal za prokázáno, že na základě dohody o vydání věci ze dne 11. 12. 1991 byl předmětný dům (včetně pozemků) vydán P. H., která jej kupní smlouvou ze dne 13. 5. 1994 prodala společnosti J. v.o.s. (dále též „obchodní společnost“), že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 1996, sp.zn. 14 C 213/95, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 9. 1996, sp.zn. 12 Co 373/96, bylo určeno, že dohoda o vydání věci je – pokud jde o ideální jednu polovinu předmětného domu (a uvedených pozemků) – neplatná, a že v tomtéž rozsahu je neplatná i kupní smlouva ze dne 13. 5. 1994, že dne 25. 4. 1997 uzavřela S. b. m. P. a J. E. dohodu o vydání věci, mimo jiné i ohledně spoluvlastnického podílu (ideální 1/2) k předmětnému domu, že vklad vlastnického práva dle posléze uvedené dohody byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 1. 1998 (s právními účinky vkladu ke dni 10. 10. 1997), že dne 1. 1. 1998 uzavřela obchodní společnost jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“), na níž byla za pronajímatele podepsána J. H., matka žalovaného
a jednatelka obchodní společnosti; obchodní společnost přitom neprokázala, že k uzavření Nájemní smlouvy byl dán souhlas J. E., druhého ze spoluvlastníků domu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč.zák.), neboť
o ní nerozhodli spoluvlastníci většinou hlasů (§139 odst. 2 obč.zák.). Konstatoval, že „judikatura“ dovodila, že uzavření nájemní smlouvy je hospodařením se společnou věcí, k němuž je třeba souhlasu většiny spoluvlastníků. Uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a že žaloba na vyklizení je důvodná. Neshledal přitom důvodnou námitku žalovaného, že na straně žalobce měli vystupovat oba spoluvlastníci předmětného domu, neboť každý ze spoluvlastníků je aktivně legitimován k podání žaloby vůči tomu, kdo do spoluvlastnického práva neprávem zasahuje (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 9/1999).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „soud řešil otázku nabytí práv v dobré víře v situaci, kdy uzavíral nájemní smlouvu s vlastníkem budovy, uvedeným na příslušném výpisu z listu vlastnictví (katastru nemovitostí) jako vlastník výlučný a současně v téže věci probíhalo vkladové řízení
u příslušného katastrálního úřadu o zápisu podílového spoluvlastníka předmětné budovy J. E.“. Uvádí, že k zápisu J. E. jako podílového spoluvlastníka do katastru nemovitostí došlo až 18 dní po uzavření Nájemní smlouvy, a namítá, že byl při jejím uzavírání v dobré víře, že jedná s oprávněným vlastníkem budovy, a to v souladu s principem „materiální publicity katastru nemovitostí“. Dovolatel má za to, že J. E. zřejmě ani souhlas s uzavřením nájemní smlouvy dát nemohl, neboť vlastnické právo k nemovitostem se nabývá až povolením vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí. Dovozuje, že vlastník nemovitosti může a musí vykonávat svá vlastnická práva bez ohledu na to, zda a jaké řízení před katastrálním úřadem probíhá,
a že právní úkony učiněné dosavadním vlastníkem v průběhu vkladového řízení
u katastrálního úřadu nelze považovat za neplatné pro rozpor s ustanovením §39 obč.zák. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyslechl právního zástupce obchodní společnosti JUDr. L. P. a že nevzal v potaz jednání J. E., který nijak nezpochybnil platnost Nájemní smlouvy, a zřejmě s ní (byť konkludentně) souhlasil. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatel výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 7. 2006, č.j. 12 C 224/2005-120, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jež dovolatel taktéž napadá, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelem formulovaná právní otázka, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nemůže v dané věci založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatel zpochybňuje právní názor odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy.
Judikatura dovolacího soudu (srov. jeho usnesení z 30. 5. 2002, sp.zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. jeho rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008) je ustálena v názoru, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč.zák. je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě. O hospodaření se společnou věcí pak rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů; to tedy znamená, že o uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnicí rozhodují spoluvlastníci v režimu podle §139 odst. 2 obč.zák.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud – na základě zjištění, že Nájemní smlouvu se žalovaným uzavřela toliko obchodní společnost (jako podílová spoluvlastnice předmětného domu z jedné poloviny), a že existence souhlasu druhého spoluvlastníka nebyla prokázána – k závěru, že tato smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením §139 odst. 2 obč.zák. a je tudíž absolutně neplatná (§39 obč.zák.), odpovídá jeho právní závěr hmotnému právu i ustálené judikatuře.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu