ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4469.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4469/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně K. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. d. B. 30, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti umožnit řádný výkon práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 24/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007, č.j. 39 Co 154/2006-278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou původně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní nájemní smlouvu k bytu č. 2 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v I. nadzemním podlaží domu č.p 270 v P. 2, B. 30 (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 1. 2001, č.j. 16 C 24/2000-53, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 4. 6 2001, č.j. 22 Co 209/2001-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – poté, co usnesením ze dne 23. 5. 2003, č.j. 16 C 24/2000-132, připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se nadále domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit jí řádný výkon práva nájmu k předmětnému bytu, „zejména tím, že žalobkyni stanoví výši nájmu k předmětnému bytu a záloh na plnění spojených s tímto nájmem a specifikuje spojení, na které budou platby poukazovány, resp. jakým způsobem budou hrazeny“ – rozsudkem ze dne 30. 5 2003, č.j. 16 C 24/2000-139, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 19. 2. 2004, č.j. 64 Co 525/2003-160, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – poté, co usnesením ze dne 18. 3. 2005, č.j. 16 C 24/2000-204, připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se nadále domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit jí řádný výkon práva nájmu k předmětnému bytu tím, že jí předá byt do užívání a zajistí nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s jeho užíváním, zejména tím, že jí předá klíče od bytu a určí způsob plateb nájemného včetně záloh na plnění spojených s nájmem bytu – v pořadí třetím rozsudkem ze dne
30. 9. 2005, č.j. 16 C 24/2000-243, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že manželé J. a P. Ř. jako nájemci a M. č. P. 2 jako pronajímatel uzavřeli dne 13. 6. 1994 smlouvu o nájmu předmětného bytu, a to na dobu neurčitou, že žalované B. d. B. 30 (dále jen „družstvo“) bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 23. 9. 1997, že dle katastru nemovitostí se stalo vlastníkem předmětného domu s právními účinky vkladu ke dni 1. 10. 1997, že jeho zakládajícími členy byly J. Ř., A. K., V. T., J. V., P. V. a společnost B., spol. s r.o., že dne 23. 9. 1997 uzavřelo družstvo s manžely Ř. jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že na členské schůzi družstva, konané dne
16. 3. 1999, bylo rozhodnuto o vyloučení J. Ř. z družstva, že rozhodnutí
o vyloučení mu dne 17. 3. 1999 osobně předali Ing. M. D. a F. F. (bylo mu rovněž zasláno doporučeným dopisem, který si převzal dne 12. 4. 1999), že dopisem ze dne 31. 3. 1999 se proti němu odvolal ke členské schůzi družstva, která jej na svém zasedání dne 16. 4. 1999 potvrdila, a že toto rozhodnutí mu bylo předáno Ing. M. D. dne 16. 4. 1999. Dále vzal za prokázáno, že dne 28. 5. 1999 uzavřeli manželé Ř. jako převodci a žalobkyně jako nabyvatelka dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu (dále též jen „Dohoda“), že družstvo Dohodu, jež mu byla dána na vědomí nejpozději 8. 6. 1999, odmítlo akceptovat s tím, že v době jejího podpisu nebyl J. Ř. členem družstva. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že manželům Ř. vzniklo ke dni 23. 9. 1997 společné členství v družstvu, a že v důsledku vyloučení J. Ř. z družstva ke dni 16. 4. 1999 zůstala nadále jeho členkou pouze P. Ř. Vzhledem k tomu, že Dohodu na straně převodců podepsala i ona, je tento úkon platný a na žalobkyni tudíž přešla členská práva a povinnosti. Jelikož žalovaný jí dosud řádný výkon nájemního práva odpírá, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2007, č.j. 39 Co 154/2006-278, změnil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl; dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje se skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho právním závěrem, že manželům Ř. vzniklo společné členství v družstvu, na rozdíl od něj však (s odkazem na ustanovení §231 odst. 1 a 4 obch.zák. a čl. 11, bodu IV odst. 4 stanov družstva) dovodil, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo doručeno pouze J. Ř. (nikoliv oběma společným členům), je toto rozhodnutí neúčinné a společné členství manželů Ř. tudíž nezaniklo. Přisvědčil sice rovněž závěru soudu prvního stupně, že Dohoda je platná, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že žalobě není možno vyhovět. Konstatoval, že soudní praxe (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1531/2002, 29 Odo 440/2001, a 26 Cdo 1531/2002) je sjednocena v názoru, že samotnou dohodou o převodu členských práv nepřechází právo nájmu družstevního bytu, ale nabyvateli vzniká právo na uzavření smlouvy o nájmu
(což odpovídá i znění ustanovení čl. 8 odst. 1 písm. d/ stanov družstva). Za situace, kdy smlouva o nájmu předmětného bytu dosud uzavřena nebyla, a právo nájmu žalobkyni nevzniklo, nelze vyhovět žalobě, kterou se domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit jí řádný výkon práva nájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uvádí, že je nepochybné, že právní posouzení odvolacího soudu odpovídají judikátům, na něž odkázal, avšak přesto napadené rozhodnutí „bez dalšího není na místě“. V této souvislosti poukazuje na to, že nenese žádnou vinu na neúměrné délce řízení, ani na nesprávné formulaci žalobního petitu. Konstatuje, že petit změnila s ohledem na odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu z 4. 6. 2001, v němž byl (v posledním odstavci) vysloven závazný právní názor, že „soud prvního stupně v dalším řízení posoudí, zda vůbec lze nahradit projev vůle vlastníka k uzavření nájemní smlouvy, když se jedná o projev dispozice s předmětem vlastnictví vyplývající z jeho vlastnického práva a zda vůbec jde o novou nájemní smlouvu, jestliže převodem členských práv a povinností má nový člen současně vstoupit do existujícího nájemního vztahu“. Nezbylo jí tedy, než žalobu upravit tak, aby byl tento právní názor naplněn. Vzhledem k tomu, že v té době nemohl být vyvrácen jiným právním názorem vyšších soudů (vyjádřeným v rozhodnutích, na něž odkazuje odvolací soud v napadeném rozsudku), je „řízení zatíženo vadou k tíži žalobkyně, a to zejména porušením poučovací povinnosti soudu“. Namítá, že v daném případě došlo k situaci, že žaloba byla zamítnuta odvolacím soudem proto, že řízení před soudem prvního stupně bylo ovlivněno nesprávným právně závazným názorem samotného odvolacího soudu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud měl spíše provést poučení účastníků a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby měla možnost reagovat na nový právní názor odvolacího soudu. Současně namítá, že za daných okolností mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle §150 o.s.ř. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. ledna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu řízení uplatňuje dovolatelka námitkou, že soudy porušily svou zákonem stanovenou poučovací povinnost.
Podle ustanovení §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Soud je tedy povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popř. jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Rámec poučovací povinnosti již přesahuje návod, co by měl nebo mohl účastník v dané věci dělat; jde tedy jen o pomoc účastníkovi, aby mohl dát stanoveným způsobem najevo, co je v řízení jeho úmyslem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27.6.1996, sp.zn. 2 Cdon 661/96, publikované v časopise Soudní judikatura 2/98).
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. je soud povinen účastníka řízení vyzvat, aby podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, bylo opraveno nebo doplněno; zároveň účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní návrh, petit) je mj. nesprávný tehdy, pokud vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažených, je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné a převzetí takového petitu do výroku rozhodnutí soudu by vedlo k tomu, že by rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné.
Pokud je žalobní návrh (petit) přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem
k postupu podle §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. okolnost, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá oporu v hmotném právu. Takové poučení by totiž bylo v rozporu s ústavně zakotveným principem rovnosti účastníků řízení, neboť by soud poskytl účastníku na úkor druhé strany sporu nikoli poučení o procesních vadách žaloby, nýbrž poučení
o důvodech, pro které ji nelze vyhovět (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 344/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 3/1997). Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V dané věci je zřejmé, že žalobkyní naposledy navržený petit, o němž soudy obou stupňů rozhodovaly, je přesný, určitý a srozumitelný. Její žalobní požadavek však nemá oporu v hmotném právu, neboť se nemůže úspěšně domáhat, aby jí byl umožněn řádný výkon práva, které jí dosud nevzniklo. Za této situace proto nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkat, že by porušil zákonem stanovenou poučovací povinnost a že by řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k uvedenému dovolací soud proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Pro úplnost lze poukázat na to, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2001, č.j. 22 Co 209/2001-79 /z něhož je v dovolání odvozována namítaná vada řízení /, se podává, že v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen především za účelem posouzení platnosti převodu členských práv a povinností na žalobkyni, resp. předběžných otázek s tím souvisejících. V závěru odůvodnění tohoto usnesení je sice zmíněna věta citovaná v dovolání, předchází jí však právní názor odvolacího soudu na obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu, k jejímuž uzavření směřoval původní žalobní petit, resp. návrh na jeho změnu, spočívající v upřesnění jejího obsahu. Z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne
23. 5. 2003 (č.l. 131, 132 spisu) pak vyplývá, že zástupce žalobkyně odůvodnil změnu žalobního petitu (učiněnou po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2001) tím, že žalobkyně nemá možnost v bytě bydlet a užívat ho.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu