ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4560.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4560/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) nezletilého P. K., a b) nezletilého M. V. K., zastoupených zákonným zástupcem Ing. P. K., právně zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., a 2) J. P., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 62 C 129/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2007, č.j. 11 Co 868/2006-195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 62 C 129/2004-146, přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaných k bytu
o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 787 v M. O. na ulici P. 6 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětného domu (na základě potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby), že žalovaní, společní nájemci předmětného bytu, byli povinni platit od 1. 3. 2003 nájemné ve výši 2.646,- Kč měsíčně a zálohy na služby spojené s užíváním bytu (dále jen „zálohy na služby“) ve výši 1.054,- Kč měsíčně (od 1. 1. 2004 pak ve výši 1.740,- Kč měsíčně), že dne 10. a 31. 10. 2003, dne 22. 1. 2004 a dne 28. 2. 2004 poukázali ve prospěch žalobců částku 3.837,- Kč, že tak zaplatili na nájemném a zálohách na služby v období od září 2003 do března 2004 celkem částku 15.348,- Kč, měli však uhradit částku 27.958,- Kč, že i poté nájemné a úhrady za služby neplatili řádně, a že výpověď z nájmu bytu daná žalovaným byla schválena za nezletilé žalobce rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2005, sp.zn. 44 P a Nc 65/2005. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn, a že výkon práva žalobců domáhat se přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. Zdůvodnil, proč není opodstatněná námitka žalovaných ohledně nedostatku věcné legitimace žalobců, a uzavřel, že jim náleží k předmětnému domu vlastnické právo a že jejich aktivní věcná legitimace v řízení je dána. Povinnost žalovaných k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu s odkazem na ustanovení §711 odst. 2 obč.zák. a na to, že návrh žalobců nelze překročit (§153 odst. 2 o.s.ř).
K odvolání žalobců (směřujícímu toliko proti výroku o bytové náhradě)
i žalovaných Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 11 Co 868/2006-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit po skončení nájmu do 15 dnů od zajištění přístřeší, a rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, a neshledal důvodnou námitku žalovaných, že výpověď je neplatná, neboť výpovědní lhůta je formulována v rozporu s ustanovením §710 odst. 3 obč.zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že při rozhodování o bytové náhradě není soud vázán žalobním návrhem; v této souvislosti odkázal na „judikaturu k §153 o.s.ř. : SJ 60/97, strana 695, C.H. Beck, sedmé vydání“. Konstatoval, že podle §712 odst. 5 obč.zák. lze bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (popř. náhradního ubytování) přiznat jen tehdy, jedná-li se o rodinu s nezletilými dětmi a zároveň jsou pro to dány důvody hodné zvláštního zřetele; v daném případě však ani jedna z těchto podmínek splněna nebyla. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalovaných vyklidit byt vázal na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výroku II.) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že při rozhodování o bytové náhradě soud není vázán žalobním návrhem, a namítají, že jím uvedený judikát se vztahuje na zcela jinou situaci a nelze jej na daný případ použít. Dovolatelé mají za to, že soud není vázán návrhem týkajícím se bytové náhrady, pokud žalobce navrhuje např. přiznání pouze přístřeší, a že v takovém případě může přiznat např. náhradní byt; v opačném případě však takový postup možný není. Poukazují na to, že žalobci se žalobou podanou v roce 2004 domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu a v žalobním petitu navrhli, aby žalovaní byli povinni vyklidit byt až po zajištění náhradního bytu, přičemž v průběhu řízení před soudem prvního stupně tento svůj požadavek nijak nezměnili. Je proto nutné zvážit, zda se v případě, kdy v odvolání požadovali bytovou náhradu toliko ve formě přístřeší, nejednalo z jejich strany o změnu žaloby. Pokud odvolací soud o této změně návrhu nerozhodl, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž byl naplněn rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo ve výroku II. zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; dále učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém obsáhlém vyjádření vyjádřili nesouhlas s dovoláním žalovaných a poukázali na to, že žalovaní jim dosud nepředali předmětný byt, ačkoliv ho již neužívají. Navrhli, aby dovolání (včetně návrhu na odklad vykonatelnosti) bylo odmítnuto, popř. „aby byl změněn rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobcům nebude určena žádná povinnost k bývalému nájemci a ostatní části dovolání byly zamítnuty“.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. února 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaných podmíněna zajištěním přístřeší; ostatně z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že dovolatelé proti výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení výpovědní lhůty a stanovení povinnosti k vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zabýval se dovolací soud tím, zda je řízení takovouto vadou postiženo. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že její naplnění spatřují v tom, že pokud se žalobci v odvolacím řízení domáhali, aby žalovaným byla přiznána bytová náhrada toliko ve formě přístřeší na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně, kde navrhovali přiznání náhradního bytu, měl odvolací soud rozhodnout o změně žaloby. Dovolací soud je však toho názoru, že i kdyby námitky žalobců obsažené v jejich odvolání směřujícímu proti bytové náhradě, bylo možno hodnotit jako změnu žaloby ve smyslu §95 o.s.ř., nelze dovodit, že by tím, že ji odvolací soud nepřipustil, zatížil řízení vadou, jež by mohla za následek za nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť – jako bude podrobněji uvedeno níže – rozhodování o bytové náhradě v rámci řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi řízení, v nichž soud není vázán návrhem ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř.
Protože jiné vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti nebyly
v dovolání tvrzeny, a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li
o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle
§711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 16, ročník 1998, jakož i ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 3 Cdon 568/97, vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že z koncepce zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu stanovící hlediska pro rozhodování soudu při povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě vyplývá, že jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud při rozhodování o bytové náhradě není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o spory, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 71/96, dále např. rozsudky ze dne
22. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1674/2002,
a ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněné pod C 642, C 1630 a C 1875
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně. Ustanovení §712 odst. 5 obč.zák. je přitom normou kogentní, takže přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v úvahu, a to ani za použití §3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, a ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněné pod C 1875 a C 2104 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku bytové náhrady zcela v souladu s hmotným i procesním právem a ustálenou judikaturou, a že námitky dovolatelů nejsou opodstatněné; ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli jinak právo vůči žalovaným.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu