ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4626.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4626/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované I. M., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 35/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2004, č. j. 42 Co 611/2003-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 64 C 35/2001-33, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 21 sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v domě č.p. 6015 na ulici F. v O. – P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalobce, a uložil žalované povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. května 2004, č. j. 42 Co 611/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že za trvání manželství účastníků (v roce 1978) byl žalovanému jeho tehdejším zaměstnavatelem přidělen předmětný byt (jako byt stabilizační, se závazkem odpracovat 10 let), že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30. 1. 2000, že příčiny jeho rozvratu byly shledány především ve finančních problémech účastníků a neschopnosti je řešit, jakož i v nedostatku vzájemné tolerance, že se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu, že žalobce v roce 1999 pro vzájemné neshody z bytu odešel a bydlí v podnájmu se dvěma zletilými dětmi účastníků, že stále platí nájemné za předmětný byt, přičemž úhrady za služby spojené s užíváním bytu platí žalovaná, a že pronajímatel se vyjádřil tak, aby se výlučným nájemcem bytu stal ten z účastníků, který ho řádně užívá a je schopen platit veškeré poplatky s tím spojené. Po právní stránce odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání, jež se transformovalo podle ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) na jejich právo společného nájmu bytu, a že jsou splněny podmínky pro zrušení tohoto práva podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že nájemcem a výlučným členem družstva má být určen žalobce (§705 odst. odst. 2 věta druhá, odst. 3 obč. zák.), a to s přihlédnutím ke stanovisku pronajímatele, k tomu, že řádně platí nájemné a skýtá do budoucna větší záruku řádného plnění povinností nájemce, k jeho zásluhám o získání bytu, jakož i k hledisku účelnějšího využití předmětného bytu, neboť bude užíván třemi osobami. Shledal správným i jeho závěr, že povinnost žalované k vyklizení je třeba vázat na zajištění náhradního bytu podle §712 odst. 3 obč. zák., neboť nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by měla právo toliko na náhradní ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítla, že spočívá nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o určení žalobce výlučným nájemcem bytu a namítá, že žalobce byt neužívá od roku 1999, ale bydlí v něm ona se starším synem, popř. s dalšími osobami, které mu za bydlení platily. Uvádí, že žalobce má možnost zajistit si jiné bydlení z vlastních finančních prostředků, neboť je podnikatelem, má nadstandardní příjmy a vysokou životní úroveň, zatímco ona má minimálními příjmy a vážné zdravotní problémy, pro které jí byl v roce 2002 přiznán částečný invalidní důchod. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. května 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu; jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětného bytu (§705 odst. 3 obč. zák.)
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Jedno ze zákonem výslovně určených hledisek není v dané věci využitelné, neboť účastníci nemají nezletilé děti. Odvolací soud proto – vedle dalšího zákonného hlediska (stanoviska pronajímatele) – přihlédl k dalším hlediskům, jako jsou zejména zásluhy účastníků na získání bytu, jejich majetkové poměry a účelnost využití bytu. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost lze k dovolacím námitkám dodat, že odvolací soud přihlédl i k majetkovým poměrům účastníků, a to z hlediska jejich schopnosti plnit povinnosti nájemce, tj. i hradit náklady s užíváním bytu spojené (což dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, není sama schopna, činí-li tak za pomoci třetích osob).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu