ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4757.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4757/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Mgr. K. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) T. P. a 2) E. P., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti dohody o výměně bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 354/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 68 Co 21/2007-471, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. prosince 2006, č. j. 43 C 354/2005-440, zastavil řízení o žalobě na určení, že „dohoda o výměně bytů ze dne 14. a 15. 7. 2003 (dále jen „Dohoda“), která byla mezi účastníky uzavřena a která se týká bytu č. 37, v 8. patře domu v B. ul. čp. 828, v P. 11 (dále jen „předmětný byt“), a bytu č. 3, v I. patře domu čp. 37 v P. 4, Š. 541, je neplatná, a že návrhu žalobkyně na odstoupení od smlouvy dle ust. §716 odst. 2 o. z. se vyhovuje“; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o odměně ustanoveného zástupce žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2007, č. j. 68 Co 21/2007-471, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Byla-li totiž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004, č. j. 8 C 478/2003-19, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005, č. j. 28 Co 531/2004-146, (dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 2280/2005-565) uložena tehdejší žalované Mgr. K. Š. (nynější žalobkyni) povinnost předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený ho odevzdat tehdejším žalobcům T. P. a E. P. (nynějším žalovaným), zahrnuje v sobě – podle odvolacího soudu – pravomocný rozsudek na plnění (v daném případě na vyklizení předmětného bytu) vždy řešení (předběžných) otázek platnosti Dohody a taktéž možnosti odstoupení od Dohody, jež měly být řešeny rozhodnutím o určovací žalobě.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně – zastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila několika vlastními podáními. V dovolání (a v jeho doplňcích) podrobně popsala okolnosti související s Dohodou a řízení navazující na Dohodu a především uvedla, že ve věci odstoupení od Dohody podala žalobu ve stanovené lhůtě tří měsíců, že žalovaní měli podat v téže lhůtě žalobu na splnění Dohody, avšak ve skutečnosti ve věci sp. zn. 8 C 478/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4 podali žalobu na vyklizení předmětného bytu. Následný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrzený rozsudkem odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu s ustanovením §715 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), bylo-li rozhodnuto o vyklizení bez vázanosti na (bytovou) náhradu. Zdůraznila, že ve skutečnosti byla exekučně vystěhována, a to přesto, že měla závažné důvody pro odstoupení od Dohody (úmrtí matky a „předání“ prasynovce do její výchovy). Je toho názoru, že řízení o neplatnosti Dohody neskončilo (viz řízení o obnově řízení
o vyklizení bytu vedené pod sp. zn. 8 C 133/2006). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadla prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc,
o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo
o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V poměrech projednávané věci je zajisté významné také to, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o.s.ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 8. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2004, č. j. 8 C 478/2003-19, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005, č. j. 28 Co 531/2004-146 (dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 2280/2005-565), byla uložena tehdejší žalované Mgr. K. Š. (nynější žalobkyni) povinnost předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený ho odevzdat tehdejším žalobcům T. P. a E. P. (nynějším žalovaným). V tomto řízení byly jako předběžné řešeny rovněž otázky určení platnosti Dohody a možnosti odstoupení od Dohody. Domáhá-li se proto v současném řízení nynější žalobkyně Mgr. K. Š. proti žalovaným T. P. a E. P. – na základě v podstatě totožného skutkového stavu – určení platnosti Dohody a taktéž možnosti odstoupení od Dohody, tj. řešení otázek, které již byly jako otázky předběžné vyřešeny v řízení o vyklizení bytu vedeném podle sp. zn. 8 C 478/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4, lze s odvolacím soudem souhlasit v názoru, že je zde dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť – vzhledem k výše uvedené judikatuře – pravomocný rozsudek na vyklizení předmětného bytu v sobě vždy zahrnuje rovněž určení platnosti Dohody a možnosti odstoupení od Dohody, tj. otázek, jež měly být řešeny určovací žalobou.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
14. dubna 2004, č. j. 8 C 478/2003-19, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2005, č. j. 28 Co 531/2004-146. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla
v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu