ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5079.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5079/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce L. b. d. P. 8, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. W., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 5/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č. j. 12 Co 56/2007-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 C 5/2003-114, žalovanému uložil, aby vyklidil „byt č. 1101/10, ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 1101 v ulici V M, v katastrálním území L v P 8 o velikosti 2+1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a vyklizený byt odevzdal žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení. Předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze (odvolací soud), jak bude ještě dále uvedeno.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem bytu je žalobce a děděním po Z. W., zemřelé 18. 2. 1995, přešel členský podíl a právo nájmu k předmětnému bytu na otce žalovaného J. W . Ten byl z družstva vyloučen rozhodnutím představenstva na jeho zasedání dne 10. 11. 1997 z důvodu nepovoleného podnájmu bytu. Rozhodnutí obsažené v dopise ze 17. 11. 1997 bylo J. W. zasláno poštou doporučeně dne 19. 11. 1997 na adresu jeho trvalého bydliště P. 9, K. 579, který odvolání proti rozhodnutí představenstva k členské schůzi nepodal. Zemřel dne 26. 8. 2000 a v dědickém řízení po něm nebyl členský podíl projednán na základě sdělení žalobce, že ke dni smrti nebyl členem družstva. Žalovaný dne 7. 11. 2000 písemně vyzval žalobce, aby zrušil rozhodnutí, jímž bylo J. W. zrušeno členství v družstvu. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 4/05 se žalovaný proti žalobci domáhal určení, že J.W. byl ke dni své smrti členem bytového družstva žalobce, ale řízení bylo usnesením ze dne 17. 2. 2005, č. j. 27 Cm 4/05-15, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. W. byl v souladu se stanovami žalobce, schválenými 1. 12. 1992 ve znění změn z 19. 6. 1993 a 12. 11. 1996, a §231 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31.12.2000 (dále „obch. zák.“), vyloučen z družstva. Požadavky, vyplývající z čl. V stanov, byly splněny: o vyloučení rozhodlo představenstvo jako příslušný orgán, důvod vyloučení byl konkretizován a písemné rozhodnutí o vyloučení bylo J. W. doručeno do vlastních rukou. Jestliže doporučená zásilka s dopisem ze 17. 11. 1997 byla podle podacího razítka předána k poštovní přepravě 19. 11. 1997, rozhodnutí se dostalo do sféry dispozice J. W., byť Č. p. vzhledem ke skartaci další údaje o doručení nesdělila. Soud prvního stupně poukázal na to, že rozhodnutí o vyloučení je jednostranný právní úkon adresný, na který se vztahuje §45 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Projev vůle musí být seznatelný osobě, které je adresován, a dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, to znamená v okamžiku, kdy nabude možnost seznámit se s jeho obsahem. Otázkou věcné správnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva se soud prvního stupně nezabýval, neboť by ji podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. mohl řešit jen krajský soud v řízení zahájeném k návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze, k níž by se proti rozhodnutí představenstva J. W. odvolal. To se však nestalo. Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí o vyloučení J. W. z družstva je platné a podle §714 obč. zák. mělo za následek zánik jeho práva nájmu předmětného bytu. Ke dni své smrti J. W. nebyl nositelem členských práv a povinností bytového družstva, a proto po jeho smrti nemohlo dojít k přechodu členství v bytovém družstvu na žalovaného, který tak užívá byt bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 12 Co 56/2007-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně. K námitce žalovaného, týkající se věcné správnosti rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, odvolací soud odkázal na konstantní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2259/99). Z té vyplývá, že v řízení o vyklizení bytu z důvodu vyloučení člena z družstva je soud jako předběžnou otázku povinen zkoumat pouze to, zda člen družstva uplatnil právo na ochranu proti rozhodnutí představenstva upravené v §231 odst. 3 obch. zák., popřípadě jaké jsou důsledky takového postupu. Pokud žalovaný zpochybnil doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva J. W., odvolací soud uvedl, že žalovaný nenavrhl žádný důkaz, který by zjištění soudu prvního stupně o doručení vyvracel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Napadl zjištění, že rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo jeho otci doručeno. Namítá, že „doručení této písemnosti bylo prokázáno pouze tvrzeními členů družstva, která s ohledem na jejich zájem na výsledku sporu nelze považovat za věrohodná.“ Z provedeného dokazování neplyne, že by vůbec k doručení písemnosti do rukou otce žalovaného došlo a že obsahem doručované zásilky bylo právě oznámení o vyloučení z družstva žalobce. To za situace, kdy žalobce dlouhou dobu proti otci žalovaného nikterak nezakročoval a dále s ním jednal jako s členem družstva. Otázku zásadního právního významu pak spatřuje v tom, „zda lze po 10 letech z pouhého tvrzení žalobce seznat obsah doručené poštovní zásilky s tím, že jistě je možné prokázat, že k doručení takové písemnosti došlo, avšak v žádném případě nelze bez pochybností prokázat její obsah“. Považuje proto za zásadní, aby byly stanoveny podmínky, za kterých by bylo možné prokázat obsah doručené písemnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. dubna 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.). Dále se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. písm. b) o. s. ř. Usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 12 Co 469/2004-39, byl zrušen prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2004, č. j. 29 C 5/2003-25, kterým byla žaloba zamítnuta, s odůvodněním, že žalobce neprokázal vlastnické právo k bytu a že netvrdil ani neprokazoval zánik členství J. W. v družstvu. Odvolací soud poukázal na to, že žalobce je jako vlastník bytu zapsán v katastru nemovitostí a jeho vlastnické právo žalovaný nezpochybnil. Žalobce už v podání z 27. 4. 2004 žalobě tvrdil, že ke dni smrti J. W. nebyl členem družstva, a navrhl k tomu důkaz dědickým spisem. Druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2005, č. j. 29 C 5/2003-66, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2006, č. j. 12 Co 16/2006-84, pro nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 C 5/2003-114, žalobě vyhověl. Rozhodl tedy jinak, než v předchozích rozhodnutích, ale v posouzení otázky zániku členství J. W. v družstvu nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji též dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /odstavec 1 písm. c) o. s. ř./ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, který lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) z něj vyplývá, že žalovaný napadá skutkové zjištění soudů obou stupňů ohledně doručení listiny, kterou J. W. bylo oznámeno rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva, na němž soudy založily i právní posouzení věci.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Skutkové vady tak nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Vzhledem k tomu, že obě otázky, kterým dovolatel přičítá zásadní právní význam, vychází z odlišného skutkového základu oproti tomu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nemohou činit z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jenž by měl na jejich náhradu právo, účelně vynaložené náklady nevznikly. Za ty totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků z dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Marie Rezková,v. r.
předsedkyně senátu