ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5082.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5082/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. E., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému B. d. – B., A. 3, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 116/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2008, č. j. 19 Co 321/2008-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. srpna 2008, č. j. 19 Co 321/2008-52, potvrdil usnesení ze dne 21. března 2008, č. j. 55 C 116/2007-45, jímž Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozhodl tak, že nezastavil řízení (o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu doručené žalobci prostřednictvím pošty dne 22. března 2007).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 (správně zřejmě odst. 2) písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle něj odvolací soud nesprávně dovodil, že řízení vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 116/2007 a sp. zn. 15 C 98/2007 nemají totožný předmět řízení a že tedy ve věci sp. zn. 55 C 116/2007 není naplněn důvod pro zastavení řízení podle §103 a násl. o.s.ř. Uvedl, že žalobci zaslal dvě výpovědi z nájmu bytu (obě s datem 23. února 2007) proto, že trvale a dlouhodobě maří možnost doručení jakékoliv písemnosti. První z nich mu byla doručena dne 26. února 2007 (řízení o určení její neplatnosti je vedeno pod sp. zn. 15 C 98/2007 Městského soudu v Brně) a druhá mu byla doručena dne 22. března 2007 (řízení o určení neplatnosti této výpovědi je vedeno pod sp. zn. 55 C 116/2007 Městského soudu v Brně). Dále namítl, že v daném případě „nelze být na pochybách v tom, že je zachována totožnost předmětu řízení, když na základě právního úkonu žalovaným učiněného (zaslání výpovědi z nájmu bytu ze dne 23.2.2007) adresovaného žalobci, žalobce podal žalobu a na základě totožného právního úkonu (opět výpověď z nájmu bytu ze dne 23.2.2007 s totožným obsahem) podal žalobce žalobu se stejně vymezeným předmětem řízení a s totožným žalobním petitem k totožnému, resp. věcně i místně příslušnému soudu“. Na podporu svých názorů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nezastavení řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu z 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Ustanovení §238, §238a, §239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že v jejich taxativních výčtech není uvedeno usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nezastavení řízení. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení (nikoli nezastavení) řízení.
Lze uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nezastavení řízení. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu