ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5266.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5266/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. B., m. č. B. – s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. O., a 2) A. O., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 93/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2007, č. j. 19 Co 445/2006-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. září 2004, č. j. 15 C 93/2004-35, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 4. kategorie, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, označeného č. 14
a situovaného ve 4. podlaží v domě v B., L. or. č. 26, č. p. 711“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 19 Co 445/2006-88, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (původně jako manželé a společní nájemci předmětného bytu a později jen jako společní nájemci bytu) dlouhodobě a opakovaně porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že od roku 2000 neplatili žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že k 8. červnu 2004 měli z tohoto titulu dluh v částce 110.042,- Kč, že k 7. září 2004 pak dluh činil 108.114,- Kč, že problémy s placením nájemného a úhrad za služby měli již od roku 1998, že v roce 2001 bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno, že po rozvodu manželství se o dalším užívání bytu nedohodli a ani nepodali u soudu žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu a že od rozvodu manželství nájemné dlouhodobě neplatili vůbec. Odvolací soud vzal rovněž za prokázáno, že ke dni jeho rozhodování činil dluh na nájemném a úhradách za služby částku 110.149,- Kč a dluh z titulu vyúčtování částku 2.993,- Kč a že od července 2004 do ledna 2007 druhá žalovaná běžné nájemné platila, avšak dlužná částka uhrazena nebyla. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Dále také dovodil, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze vázat jen na poskytnutí pouhého přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.) proto, že pro poskytnutí bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky. V dovolání namítla, že soudy „při svém rozhodování nezohlednily skutkový stav“. Nepřihlédly především k tomu, že nájemné neplatil její bývalý manžel, ačkoliv mu na něj dávala peníze, že poté, co ona začala nájemné platit, tj. od července 2004, není na běžném nájemném žádný dluh a že dlužnou částku není – z důvodů popsaných v dovolání – schopna v současné době uhradit. Nezohlednily ani to, že do uvedené situace se nedostala vlastní vinou a že s bývalým manželem vynaložila na rekonstrukci bytu částku 75.000,- Kč. Dále uvedla, že vystěhování do přístřeší je nepřiměřeně tvrdé, bydlí-li v předmětném bytě dva dospělí a jejich nezletilá dcera S. O. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno až dne 14. února 2007, avšak stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno již dne 13. září 2004. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně neopomenul, že žalovaní mají v daném řízení postavení nerozlučných společníků. Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze vázat – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – pouze na poskytnutí přístřeší, neboť pro účely bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné (nebyl tudíž naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných). Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů
o takové rozhodnutí jít nemůže.
Rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalované (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) je totiž výrazem standardní judikatury. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než přístřeší nepostačí, že vyklizovaný nájemce v bytě bydlí s nezletilým dítětem, jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládá dovolatelka. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněném v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000, z 9. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 530/2005, a sdílí ho
i v projednávané věci.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení proti dovolatelce, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu