ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.909.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 909/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) F. Š., b) JUDr. F. Š., c) L. B., a d) M. Š., žalobců a), c) a d) zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. – o. d. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 411.555,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 6 C 103/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. září 2006, č.j. 59 Co 367/2005-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. září 2006, č.j. 59 Co 367/2005-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
11. 5. 2005, č.j. 6 C 103/2003-47 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 3. 9. 2003, č.j. 6 C 103/2003-22, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2005, č.j. 21 Co 34/2004-36, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě F. Š. (právní předchůdkyně žalobců, zemřelé – dále též „původní žalobkyně“) a uložil žalovanému zaplatit jí částku 411.555,- Kč s příslušenstvím do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že původní žalobkyni byl žalovaným vypočten – na základě jím vypracovaného transformačního projektu ze dne 31. 12. 1991 – majetkový podíl ve výši 411.555,- Kč, že jeho výše nebyla v řízení zpochybněna, že původní žalobkyně se nestala členkou transformovaného družstva a neprovozovala zemědělskou výrobu, že dne 28. 5. 2001, při ústním jednání s předsedou žalovaného družstva, jí bylo nabídnuto vypořádání podílu formou předání akcií společnosti A. K., a.s. (dále též „akciová společnost“), že přípisem ze dne 20. 6. 2001 požádala žalovaného (poté, co neplnil) o vypořádání svého majetkového podílu převedením akcií této společnosti, že žalovaný na její písemnou výzvu nereagoval, a že posléze byl sice ochoten touto formou plnit, avšak toliko v hodnotě 20% majetkového podílu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyně jako oprávněná osoba má právo podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákona č. 144/1999 Sb. (dále jen „transformační zákon“), na vypořádání svého majetkového podílu z transformace. Po zhodnocení provedených důkazů dovodil, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace formou převedení akcií akciové společnosti, a že je proto nutné vypořádat její nárok v penězích; na základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, č.j. 59 Co 367/2005-93 (poté, co usnesením ze dne 20. 4. 2006, č.j. 59 Co 367/2005-63, rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalobci a/, b/, c/ a d/ – právními nástupci původní žalobkyně), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění, z nichž však nevyvodil správné právní závěry, když provedené důkazy nehodnotil důsledně ve smyslu ust. §132 o.s.ř.“. Konstatoval, že z ustálené judikatury („R 65/1998 Sb.“) vyplývá, že ve všech případech, kdy se účastníci nedohodli o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace, je nutno vycházet z universality vypořádání nároku v penězích; neshledal proto důvodnou odvolací námitku žalovaného, že v případě, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě, má právo volby způsobu plnění dlužník. Doplnil dokazování výslechem Ing. G., statutárního zástupce žalovaného,
a zaujal názor, že závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k dohodě
o způsobu vypořádání majetkového podílu, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukázal na to, že původní žalobkyně již v žalobě uvedla, že žalovaného vyzvala k vypořádání majetkového podílu, že dne 28. 5. 2001 bylo s předsedou žalovaného družstva dohodnuto vypořádání v akciích akciové společnosti v hodnotě jejího podílu, že sjednaný způsob vypořádání uplatnila písemně podáním ze dne 20. 6. 2001, a že žalovaný akcie již několik let vlastní, avšak k jejich převodu na původní žalobkyni nedošlo; tyto skutečnosti nebyly žalovaným od počátku v řízení zpochybňovány a byly v odvolacím řízení potvrzeny výpovědí Ing. G. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky byla dne 28. 5. 2001 uzavřena ústní dohoda o způsobu vypořádání majetkového podílu původní žalobkyně ve výši 411.555,- Kč v akciích akciové společnosti, kterou potvrdila písemným podáním z 20. 6. 2001; nebylo-li žalovaným plněno, vznikl jí na základě uzavřené dohody – jež měla všechny zákonem požadované náležitosti – nárok domáhat se vypořádání majetkového podílu
v akciích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítli v něm, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazují na to, že žalovaný – až do druhého odvolacího řízení v dané věci – netvrdil, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda
o vypořádání majetkového podílu původní žalobkyně v akciích, a ani v tomto směru nenabídl žádný důkaz; jedinou jeho obranou byla námitka, že má jako dlužník podle
§561 odst. 1 obč.zák. právo volby způsobu plnění závazku. Namítají, že v řízení nebyl – s výjimkou účastnické výpovědi předsedy žalovaného družstva – předložen jediný důkaz o uzavření dohody o vypořádání majetkového podílu, a že jedinou „dohodou“ je dohoda mezi žalobcem b), jednajícím tehdy bez zmocnění ze strany původní žalobkyně a Ing. G. o tom, že až budou v materializované podobě vydány akcie akciové společnosti, dohodnou se účastníci o jejich hodnotě ke dni vypořádání a o tom, kolik jich bude převedeno na původní žalobkyni. Zdůrazňují, že při uvedeném jednání nebyl jasně a určitě sjednán předmět plnění dohody o vypořádání majetkového podílu, neboť v té době ještě neexistoval, a proto nelze dovozovat, že k uzavření takovéto dohody došlo. Poukazují dále na to, že v době, kdy se toto jednání uskutečnilo, neuplatnila dosud původní žalobkyně vůči žalovanému nárok na vypořádání svého majetkového podílu, a že žalobce b) nebyl k uzavření dohody oprávněn, neboť k tomu neobdržel plnou moc. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů a), c) a d), a v případě dovolatele b) osobou, mající právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Protože existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §13 odst. 3 transformačního zákona, pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.
Vzhledem k tomu, že transformační zákon nemá ustanovení týkající se uzavírání smluv, je třeba vznik smluv ohledně vypořádání nároků z transformace družstev posuzovat podle obecného právního předpisu, kterým je občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1335/96). Posuzuje-li se vznik takovéto smlouvy podle občanskoprávních předpisů, vztahují se na ni nutně
i obecná ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech (§34 a násl. obč.zák.).
V dané věci bylo mezi účastníky nesporné, že původní žalobkyni náleží právo na vypořádání majetkového podílu z transformace, stejně tak jako byla nesporná výše jejího majetkového podílu. Zatímco původní žalobkyně uplatnila žalobou nárok na jeho vypořádání v penězích, žalovaný s tímto vyjádřil nesouhlas s odůvodněním, že má právo volby způsobu plnění podle §561 odst. 1 obč.zák. Poté, co byla jeho námitka shledána neopodstatněnou, bylo z hlediska právního posouzení věci rozhodné skutkové zjištění, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o způsobu vypořádání majetkového podílu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že takováto dohoda uzavřena byla; uvedený skutkový závěr učinil poté, co doplnil dokazování výpovědí statutárního zástupce žalovaného.
Dovolací soud je toho názoru, že pro uvedený skutkový závěr nelze najít oporu v provedeném dokazování. Z obsahu spisu (tedy ani z žaloby – č.l. 1 a z obsahu listiny ze dne 20. 6. 2001 – č.l. 3, z nichž taktéž vycházel odvolací soud), nelze učinit zjištění, že by mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, resp. dohody, (tj. k návrhu a k jeho akceptaci – §43 a násl. obč.zák.), v níž by byla dostatečně určitě (§37 odst. 1 obč.zák.) vyjádřena vůle účastníků vypořádat majetkový podíl původní žalobkyně v akciích. Z provedených důkazů (i z účastnické výpovědi statutárního zástupce žalovaného) toliko vyplývá, že účastníci o této formě vypořádání majetkového podílu jednali, že ze strany žalovaného byl učiněn návrh na vypořádání v akciích, aniž by bylo dohodnuto,
o jaký počet akcií se jedná, případně byly blíže identifikovány (např. zda jde o akcie na jméno nebo na majitele, o akcie listinné nebo zaknihované, veřejně obchodovatelné nebo nikoli), a kdy a jakým způsobem může dojít k jejich převedení. Za tohoto stavu by i případná akceptace této neurčité nabídky původní žalobkyní měla za následek neplatnost takovéto dohody pro neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.); nehledě k tomu byla tato neurčitá nabídka později ze strany žalovaného změněna (byly nabízeny akcie toliko v hodnotě 20% majetkového podílu), aniž by tato změna byla původní žalobkyní akceptována.
V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že nedostatečně určité vymezení předmětu plnění dohody o vypořádání majetkového podílu by mělo negativní důsledky
i pro případné uplatnění nároku původní žalobkyně soudní cestou, nesplnil-li by ji žalovaný dobrovolně (což ostatně dosud neučinil), a to z hlediska formulace žalobního petitu.
V neposlední řadě je nutno poukázat též na to, že z hlediska platnosti dohody o vypořádání majetkového podílu, na jejíž uzavření usoudil odvolací soud, bylo nepochybně významné také skutkové zjištění, zda za obě strany jednaly osoby, které byly oprávněné dohodu uzavřít; takovéto zjištění však odvolací soud neučinil (ani se touto otázkou nezabýval), ačkoliv v řízení vyšly najevo skutečnosti, jež oprávnění těchto osob zpochybňovaly (viz např. vyjádření žalobců k odvolání žalovaného – č.l. 73, a protokol o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 7. 6. 2006 – č.l. 67).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř., správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. mu vrátil věc k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu