ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.100.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 100/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. H. (H.) G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení, zda tu právo je či není, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 47/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2008, č. j. 30 Co 207/2008-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 9 C 47/2007-24, zastavil řízení ve věci (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že projednání podané určovací žaloby brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.) s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 49/2006, jehož předmětem byla žaloba na nahrazení projevu vůle. V rámci tohoto řízení byla jako předběžná otázka řešena i otázka určení, zda žalobce je v postavení dědice oprávněné osoby A. B. podle ustanovení §4 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě řízení se týkala týchž účastníků a vycházela ze stejného skutkového základu. Žaloba na nahrazení projevu vůle je svou povahou žalobou na plnění a rozhodnutí o takové žalobě v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) i řešení otázky existence, respektive neexistence práva nebo právního vztahu, o nějž jde v určovací žalobě.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j. 30 Co 207/2008-39, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející, a ztotožnil se jak se skutkovým závěrem, tak i s právním posouzením věci soudem prvního stupně s ohledem na znění ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., jež stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především v případě, kdy v novém řízení má být projednána stejná věc. Judikatura dovodila, že o stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V daném případě podání určovací žaloby ve věci sp. zn. 9 C 47/2007 předcházela žaloba téhož žalobce proti témuž žalovanému o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy o převodu nemovitostí podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., přičemž žalobce svůj nárok uplatnil jako universální dědic původní oprávněné osoby – A. V. B. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 5 C 49/2006-96, žalobu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. 30 Co 35/2007-140; oba rozsudky nabyly právní moci. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 49/2006 soudy obou stupňů řešily jako předběžnou otázku, zda žalobce je oprávněnou osobou jako dědic po A. V. B. nebo získal nárok postoupením od jiného subjektu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v obou věcech je dána identita předmětu řízení i účastníků. S ohledem na judikaturu včetně judikatury Ústavního soudu ČR dovodil, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, vycházející z téhož skutkového základu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005). Pokud se tedy žalobce domáhá určení, že ve vztahu k náhradám za nevydané nemovitosti specifikované v rozhodnutích Okresního úřadu Praha-východ, referátu pozemkového úřadu, má postavení dědice oprávněné osoby A. V. B., pak tato otázka byla posuzována jako otázka předběžná v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 49/2006 – o žalobě na plnění. Pravomocný rozsudek v této věci tak vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení práva (právního postavení) žalobce ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 47/2007 u Okresního soudu v Benešově.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., protože právní otázka přípustnosti rozšíření žalobního petitu a posouzení existence překážky věci pravomocně rozsouzené je v rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako v rozhodnutí soudu prvního stupně, řešena v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně v rozporu s obecnou zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a právem na soudní ochranu vyjádřenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů prvního i druhého stupně, že ve věci existuje překážka věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 49/2006, přičemž zdůrazňuje, že v uvedeném řízení navrhl rozšíření původního petitu žaloby, který měl charakter žaloby na plnění, o další petit, který by byl v podstatě shodný s petitem žaloby v předmětné věci vedené pod sp. zn. 9 C 47/2007 u Okresního soudu v Benešově, avšak jeho návrh byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 30 Co 35/2007-127, zamítnut s odůvodněním, že jde o jiný – nový nárok, ohledně něhož by žalobce musel tvrdit a dokazovat „jiné skutečnosti“. Žalobce se tedy řídil právním názorem jmenovaného soudu, obrátil se žalobou na určení k Okresnímu soudu v Benešově, uvedl v ní všechny rozhodné skutečnosti a prokázal naléhavý právní zájem na zmíněném určení. Zastavení tohoto řízení napadeným rozhodnutím z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené pak představuje ve vztahu k žalobci odepření spravedlnosti, neboť možnost žalobce najisto postavit jeho právní postavení je tímto protichůdným postojem soudů zcela vyloučena.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se shora uvedenými závěry odvolacího soudu. V řízení bylo zjištěno, že podání určovací žaloby ve věci sp. zn. 9 C 47/2007 předcházela žaloba téhož žalobce proti témuž žalovanému o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy o převodu nemovitostí podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., v jejímž rámci žalobce svůj nárok uplatnil jako universální dědic původní oprávněné osoby. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 5 C 49/2006-96, žalobu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. 30 Co 35/2007-140, přičemž oba rozsudky již nabyly právní moci. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 49/2006 soudy obou stupňů řešily jako předběžnou otázku, zda žalobce je oprávněnou osobou jako dědic po A. V. B. nebo získal nárok postoupením od jiného subjektu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve shodě se zjištěním soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v obou věcech je dána identita předmětu řízení i účastníků, a s ohledem na již zmíněnou judikaturu včetně judikatury Ústavního soudu ČR, ze které vyplývá, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nemohl krajský soud rozhodnout jinak, než citované usnesení soudu prvního stupně potvrdit.
Pokud dovolatel poukazuje na postup i právní názor soudu vyjádřený v předchozím řízení, ve kterém byl zamítnut jeho návrh na rozšíření původní žaloby s tím, že jde o jiný – nový nárok, ohledně něhož by žalobce musel tvrdit a dokazovat jiné skutečnosti, pak tato jeho námitka je irelevantní, neboť toto řízení není předmětem dovolacího přezkumného řízení.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu