ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1016.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1016/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č.r.., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 50/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2008, č. j. 64 Co 149/2008 – 47, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.11.2007, č.j. 15 C 50/2006 - 29, kterým byla zamítnuta žaloba, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků ve výroku I. shora uvedených, ležících v k. ú. U., obec P.. Žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil nárok žalobce jako nárok postupníka. Žalobce jako postupník uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky dne 9.3.2001 s postupitelem panem H. A.. Odvolací soud neshledal důvodnost žaloby o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků za pozemky nevydané podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost shledával v tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a důvodnost spatřoval ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se neztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, který vycházel z právního názoru, že je zcela nerozhodné, zda žaloba byla podána před 31.12.2005, nýbrž že rozhodující je skutečnost, že v době vyhlášení rozsudku zákonem stanovená prekluzívní lhůta již uplynula. Žalobce v tom spatřuje neústavní zásah do svého vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje zvláštní ustanovení o lhůtách, je třeba, podle jeho názoru, přihlédnout k předpisu obecnému a tím je občanský zákoník. Podle §583 obč. zák. k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených, a to není tento případ. Žalobce proto navrhl, aby rozsudky soudů prvního a druhého stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání bylo možné podřadit pod §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Jak již bylo zmíněno výše, je právo na vydání náhradního pozemku omezeno dnem 31.12.2005 (tzv. restituční tečka). Základní otázkou, kterou je třeba v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nejen na oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 – §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit spektrum alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. Proto na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo.
Ratio decidendi předmětného nálezu tudíž dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě, tj. původní restituenti a jejich dědicové, nikoliv však postupníci.
V posuzovaném případě je tedy třeba odlišit prvotní nároky oprávněných osob podle zákona od nároků osob, které tyto nároky ve smyslu zákona prvotně nenabyly a nepožívají tudíž stejné ochrany jako osoby oprávněné. Předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený (viz nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává ( §243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. )
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu