ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1020.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1020/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce E., spol. s r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí odstraněním staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 17 C 117/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, č.j. 19 Co 199/2007-307, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V předmětné věci se žalobce domáhal na žalovaném odstranění staveb, umístěných na jejím pozemku - stavby hospodářského zázemí, mobilního objektu trafostanice a zbytků starých kotců pro zvířata a drátěného plotu, jakož i vyklizení pozemku, vše v k.ú. D. M. (specifikace v rozsudku uvedena).
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným rozhodl tak, že se mění zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2007, č.j. 17 C 117/2000-178) a žalovaná je povinna vyjmenované stavby odstranit a pozemky vyklidit. Straně žalující nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud věc posoudil tak, že žalovaná strana měla na pozemcích žalobce umístěny stavby, aniž by k tomu měla jakýkoli právní důvod; tím neoprávněně zasáhla do jeho vlastnického práva. Žalované město převzalo do svého vlastnictví jak věci movité, tak věci nemovité, ležící na pozemku ve vlastnictví třetích osob a muselo si být vědomo toho, že právo mít stavby na pozemku je časově omezeno a předpoklad, že se vztahy s vlastníkem pozemku vyřeší tak, že stavby na něm budou moci zůstat po dobu neomezenou, se ukázal jako nesprávný a neopodstatněný. Odvolací soud proto změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, jak výše popsáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované město dovolání, které je opřeno o tvrzené nesprávné právní posouzení věci s tím, že řízení mělo být postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolací instance. Též namítlo nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu a v podstatě opětně rekapitulovalo již vznesené a dříve uplatněné námitky u odvolacího soudu. Navrhlo, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení. Dále navrhlo odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná strana prostřednictvím své zástupkyně a ve lhůtě dovolání (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), které opírá o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné, ale není důvodné.
Po právním posouzení věci Nejvyšší soud konstatuje, že nájemní smlouva uzavřená dne 26. 2. 1993 (vážící se k předmětným nemovitostem) se následně změnila na smlouvu na dobu neurčitou. Poté, co se žalobce stal vlastníkem pozemků, vstoupil do práv a povinností pronajímatele. Stavby byly původně zřízeny nájemcem se souhlasem vlastníka, a to na základě existujícího nájemního vztahu, nejednalo se o stavby neoprávněné. Nájemní smlouva byla později žalobcem vypovězena pro neplacení nájemného. Za této situace se žalobce (jako vlastník pozemku) domáhal na žalovaném odstranění staveb, které byly na pozemku umístěny bez právního důvodu. Domáhal se tedy ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do něj neoprávněně zasahoval. Původní vlastník staveb již není ovšem vlastníkem věcí na pozemku umístěných, převedl stavby na žalované město. Námitka dovolatele o nedostatku pasivní věcné legitimace je proto nedůvodná.
Nejvyšší soud může jen přisvědčit odvolací instanci, že strana žalovaná převzala do svého vlastnictví věci, umístěné na pozemku ve vlastnictví jiné osoby. Právo užívat pozemek bylo časově omezeno, skončilo na základě výpovědi pro neplacení nájemného dne 31. 7. 2007. Proto další užívání pozemků a staveb postrádá právní důvod.
Závěr odvolacího soudu o vyklizení pozemku parc. č. 676/32 a odstranění staveb, opřený v obecné právní rovině o ochranu vlastníka pozemků podle §126 odst. 1 o. z., neguje námitku obecné prospěšnosti užívaných nemovitostí a vychází z toho, že stavby jsou reálně odstranitelné. Jde tu o skutková zjištění nižší instance, na nichž je rozsudek založen a která není (viz interpretace §243a o. s. ř.) dovolací soud oprávněn měnit.
Vzhledem k těmto právním závěrům nebylo ani důvodu využít §243 o. s. ř. a odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud tedy dovolání strany žalované pro nenaplnění dovolacích důvodů zamítl, přičemž ani neshledal, že by v řízení vznikly procesní vady, které by zapříčinily nesprávnost napadeného rozsudku (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Protistrana se k dovolání nevyjádřila, proto jí přes úspěch ve věci nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu