ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1173.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1173/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. V. M., a 2. A. M., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 6. 2007, sp. zn. 56 Co 563/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 17/95 (žalobců: A/ R. S., B/ R. S., a C/ L. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným V. M. a A. M., zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 1. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 10. 8. 2006, čj. 23 C 17/95-420. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců R. S., R. S. a L. K., aby žalovaným V. M. a A. M. bylo uloženo vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví (J. S. ze čtyř ideálních šestin, R. S. z jedné ideální šestiny
a L. K. z jedné ideální šestiny) dům čp. 82 a pozemkem parc. č. 571
(o výměře 154 m2) a s pozemkem parc. č. 572 (o výměře 547 m2) v katastrálním území V. B., zapsané na listu vlastnictví č. 1049 pro katastrální území V. B. u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště O. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným na náhradu nákladů řízení 29.241,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na účet Okresního soudu v Olomouci 12.469,- Kč na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 26. 6. 2007, sp. zn. 56 Co 563/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 10. 8. 2006, čj. 23 C 17/95-420, změněn tak, že žalovaným V. M. a A. M. bylo uloženo uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu dohodu o vydání (ze 4/6 žalobkyni R. S., z 1/6 žalobkyni R. S. a z 1/6 žalobci L. K.) domu čp. 82 a pozemku parc. č. 571 a pozemku parc. č. 572 v katastrálním území V. B., zapsaných na listu č. 1099 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro O. k. (katastrální pracoviště O.). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Olomouci na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 12.469,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Olomouci na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 12.469,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovaným bylo rovněž uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.469,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především konstatováno, že žalobci splňují podmínku státního občanství ČR podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, dále, že k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení došlo v daném případě podle ustanovení §453a občanského zákoníku (v důsledku tehdy nedovoleného opuštění republiky manžely R. a L. S., původních vlastníků nemovitostí, bez souhlasu čs. státních orgánů), že dům čp. 82 v katastrálním území V. B. neztratil po převzetí státem svůj původní stavební charakter a že žalobci podali včas výzvu k vydání nemovitostí žalovaným a nebylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že žalovaní byli při získání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v důsledku protiprávního zvýhodnění, a to porušením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o koupi domu čp. 82 (v katastrálním území V. B.) ze státního vlastnictví do vlastnictví fyzických osob. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalovaní jsou v daném případě povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Zároveň s domem čp. 82 v katastrálním území V. B. bylo žalovaným uloženo uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 572 (zahrady) v katastrálním území V. B., tedy pozemků, k nimž bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání pozemků a které mají žalovaní v držení v souvislosti a nabytím vlastnického práva ke stavbě, jež na pozemku stojí, přičemž stavba byla získána od státu za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud měl za to, že nemovitosti tu bylo třeba vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví v poměru podílů odpovídajících tomu, že po smrti původního spoluvlastníka L. S. připadla z jeho majetku každému ze žalobců jedna ideální třetina z tohoto právního nástupnictví po uvedeném zůstaviteli v první dědické skupině dědiců ze zákona.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, jak to požadovali žalobci ve svém závěrečném žalobním návrhu.
Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé přikročil odvolací soud i ke změně výroků o nákladech řízení ve smyslu ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. S poukazem na ustanovení
§224 odst. 2, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl odvolací soud i o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 8. 2007 advokátce, která žalované v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 10. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávného rozhodnutí ve věci, přičemž „vadu spatřují dovolatelé v porušení procesních pravidel dokazování“, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud „opřel své rozhodnutí o zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají“.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že žalovaní V. M. a A. M. nejsou v tomto řešeném právním sporu povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že z obsahu v řízení provedených důkazů nevyplývá existence zákonných předpokladů podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. pro nabytí statutu povinné osoby“. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud „opřel své rozhodnutí o zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají, a své rozhodnutí odůvodnil jen účelově vybranými důkazy, přičemž jiné důkazy pominul. Dovolatelé dovozovali, že „v dané právní věci nebylo prokázáno, že pro rozhodnutí o prodeji domu mělo být rozhodující, v jakém pořadí se uchazeči o koupi domu čp. 82 ve V. B. přihlásili“; soudy v této právní věci také vůbec nezkoumaly, zda všichni uchazeči o koupi domu byli informováni o výsledku výběru uchazečů o koupi domu čp. 82 ve V. B. Soudy obou stupňů také nepřihlížely k zápisu o schůzi rady bývalého Místného národního výboru V. B. z 26. 9. 1983, na níž byly projednávány žádosti všech čtyř uchazečů o koupi domu čp. 82 ve V. B., což je dokladem objektivity výběrového řízení. V řízení bylo také zjištěno, že žalovaní nebyli v době koupě nemovitosti v roce 1984 osobami, jež by byli tehdy osobami velmi politicky činnými, bylo naopak zjištěno, že průběh výběrového řízení nijak neovlivňovali a nebylo ani zjištěno, že by v jejich prospěch někteří tehdejší funkcionáři intervenovali. Dovolatelé poukazovali posléze i na to, že kupní smlouvu uzavřeli žalovaní s tehdejším Místním národním výborem 17. 8. 1984 s ujednanou kupní cenou 43.620,- Kč, ale prodávající národní výbor nepředložil kupní smlouvu podle tehdejší právní úpravy k registraci Státnímu notářství v O., vyčkal změny právních předpisů o oceňování nemovitostí od 1. 1. 1985, s žalovanými byl uzavřen dodatek ke kupní smlouvě z 1. 7. 1985, jímž byla kupní cena zvýšena cca o 70 % původně sjednané kupní ceny, a to na částku 79.900,- Kč; vzhledem k této skutečnosti nemohli žalovaní z finančních důvodů provést hned rekonstrukci a v době, kdy prováděné opravy domu vrcholily, už žalobci podali výzvu k vydání nemovitostí, takže od té doby byla „prováděna jen záchovná údržba nemovitostí“ žalovanými.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dospívá k závěru, že žalovaní byli při koupi rodinného domu čp. 82 ve V. B. oproti ostatním uchazečům o tuto koupi zvýhodněni. Šlo tu zejména o nevyhovění uplatněné žádosti podniku Oblastní komunální služby V. T. o koupi domu čp. 82 ve V. B., třebaže rada MNV V. B. se už dne 15. 10. 1983 rozhodla dům čp. 82 uvedenému podniku prodat, ale dne 27. 2. 1984, tedy s odstupem necelých pěti měsíců, naproti tomu rozhodla, že schvaluje odprodej domu žalovaným; tímto postupem bylo vlastně znemožněno případným zájemcům projevit svůj zájem o koupi předmětných nemovitostí. Žalobci poukazovali i na to, že v řízení o této právní věci bylo i zjištěno, že žalovaní nemovitosti o něž jde v tomto řízení, nikdy neužívali, neboť vlastní jiný rodinný domek, který plně uspokojuje jejich bytové potřeby.
Dovolateli podané dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
§241a odst. 2 psím. a/ občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování. Dovolatelé uváděli výslovně, že vadu spatřují „v porušení procesních pravidel dokazování“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoliv až při rozhodování soudu, a jestliže v důsledku takové vady v řízení došlo zejména k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem. Takové okolnosti ohledně dovolateli tvrzené vady řízení v daném případě dovolací soud neshledal v řízení před odvolacím soudem, ale ani v řízení před soudem prvního stupně.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně uvedených jako dovolací důvod v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady ani omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu spisu vyplývá. – Ani takové okolnosti v daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 23 C 17/95 Okresního soudu v Olomouci) nevyplývají a nelze přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud vzal za jištěno něco, co ve spise vůbec není anebo že by nesprávně nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost jež by bez dalšího naopak z obsahu spisu nepochybně vyplývala.
Výtky dovolatelů, které sami označují za výtky „vad v porušení procesních pravidel dokazování“, se tedy týkají hodnocení důkazů, jak je toto hodnocení důkazů upraveno v ustanovení §132 občanského soudního řádu, podle něhož soud hodnotí důkazy v jejich vzájemné souvislosti i jednotlivě, přihlížeje ke svému, co vyšlo v řízení najevo.
Dovolací soud však na rozdíl od názoru dovolatelů nedospěl přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 6. 2007 (sp. zn. 56 Co 53/2007 Krajského soudu v Ostravě) aplikoval ustanovení §132 občanského soudního řádu tak, že by nebylo možné vůbec označit jeho hodnocení důkazů jako občanským soudním řádem předpokládané volné hodnocení důkazů soudem podle úvahy soudu, např. že by šlo o hodnocení důkazů porušující logiku a konkrétnost tohoto hodnocení, jež by vedlo k úplné smyšlenosti hodnocení důkazů. Takové výtce vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem v odvolacím řízení nelze podle názoru dovolacího soudu přisvědčit.
Neshledal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným tak, že by bylo na místě toto rozhodnutí zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu