ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1194.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1194/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida ,CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12C 183/2005-64, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31.10.2008, č.j. 57Co 511/2008-87 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22.5.2008, č.j. 12C 183/2005-64, kterým byla zamítnuta žaloba, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku p.č. 392/2 v k.ú. B. ve S. z vlastnictví státu . Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil nárok žalobce jako nárok osoby oprávněné ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb. na straně jedné a nárok postupníka, který jej získal od postupitele, na staně druhé. Žalobce jako postupník uzavřel předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky se společností A., spol. s.r.o. jako postupitelem dne 8.7.2005. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal důvodnost žaloby o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku za pozemek nevydaný podle §11 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb., byla uvedená žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a důvodnost opíral o zásadní nesouhlas žalobce s právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Podle jeho názoru je v právním státě nepřijatelné a v rozporu se základními právy žalobce, aby jeho návrh byl zamítnut z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty k uplatnění nároku, když tento prokázal, že nárok byl uplatněn včas. Podáním žaloby muselo, podle jeho názoru, dojít ke stavění běhu lhůt a právo na vydání náhradního pozemku nemohlo zaniknout. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný P. f. ČR podal k dovolání žalobce své vyjádření. Ztotožnil se se závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2008, sp.zn. 57Co 511/2008, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek. Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání bylo možné podřadit pod §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné posouzení věci.
Jak již bylo zmíněno výše, je právo na vydání náhradního pozemku omezeno dnem 31.12.2005 (tzv. restituční tečka). Základní otázkou, kterou je třeba v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nejen na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě nýbrž i na postupníky. Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 – §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit spektrum alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. Proto na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo.
Ratio decidendi předmětného nálezu tudíž dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě, tj. původní restituenti a jejich dědicové, nikoliv však postupníci.
V posuzovaném případě je tedy třeba odlišit prvotní nároky oprávněných osob podle zákona od nároků osob, které tyto nároky ve smyslu zákona prvotně nenabyly a nepožívají tudíž stejné ochrany jako osoby oprávněné. Předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený (viz nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu