ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1417.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1417/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele R. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 22. 9. 2008, sp. zn. 56 Co 294/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 106/92 (žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 23. 4. 2007, č. j. 10 C 106/92-219. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 592 s pozemkem parc. č. St 1007 a domu čp. 591 s pozemkem parc. č. 676 a se zahradou parc. č. 647/2 v katastrálním území N. u Katastrálního úřadu O. (katastrální pracoviště Olomouc). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 22. 9. 2008, sp. zn. 56 Co 284/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 23. 4. 2007, č. j. 10 C 106/92-319, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně ze správných skutkových zjištění a správné je i jeho právní hodnocení věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že žaloba žalobce se týkala nemovitostí původního vlastníka F. S., které byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z důvodu německé národnosti F. S., a to v konfiskačním řízení ukončeném výměrem bývalého Krajského národního výboru v Olomouci ze 10. 2. 1951, jímž bylo v odvolacím řízení ukončena konfiskace z 21. 5. 1946.
Odvolací soud z uvedených zjištění dovozoval, že tu takto konfiskovaný nemovitý majetek přešel na stát dnem účinnosti dekretu č. 208/1945 Sb., tj. k 30. 10. 1945, když okresním národním výborem vydaný dekret o konfiskaci měl deklaratorní charakter, ale bez vydání tohoto právně účinného dekretu nebyly splněny podmínky pro konfiskaci majetku podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o přechodu konfiskovaného majetku na stát. Odvolací soud uváděl, že soudu nenáleží přezkoumávat rozhodnutí příslušných správních orgánů podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť soud je ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu těmito rozhodnutími vázán. Soud tu tedy nenáleželo zabývat se námitkami žalobce, že „v daném případě byla splněna výjimka z konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť rodina žalobce se údajně neprovinila proti českému národu a otec žalobce byl naopak vystaven fašistickému teroru v koncentračním táboře“, jakož i námitkou, že „dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci majetku byl založen na principu tzv. kolektivní viny a byl poplatný poválečné době“.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 11. 2008 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 30. 12. 2008. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá přesného a přesvědčivého odůvodnění, ze kterého by bylo možné dovodit, které skutečnosti vzal za prokázané, jakým způsobem je vyhodnotil a jaké skutkové a právní závěry z nich učinil.
Dovolatel uváděl, že nadále trvá na tom, že konfiskace majetku jeho právní předchůdce F. S. byla neoprávněná, „neboť tu byly splněny podmínky pro výjimku z konfiskace a pro konfiskaci nebyly ani žádné důvody, kdy členové rodiny S. se neprovinili proti českému národu a naopak otec žalobce byl vystaven fašistickému teroru v koncentračním táboře“.
Dovolatel znovu uváděl (jako v řízení před soudy obou stupňů), že „nesouhlasí s konfiskací majetku podle prezidentského dekretu č. 108/1945 Sb., respektive obecně podle tzv. Benešových dekretů, považuje je za rozporné s lidskými právy garantovými v rámci Evropské unie, neboť jsou mimo jiné založeny na principech kolektivní viny, a to i pro následující generace a navíc byly poplatné poválečné situaci“.
Dovolatel ještě dodával, že k rozhodnutí o konfiskaci (vydanému posléze bývalým Krajským národním výborem v Olomouci z 10. 2. 1951, č. j. V III 1217/51) bylo vydáno v tzv. rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, ale soudy obou stupňů naopak nesprávně zařadily konfiskaci majetku F. S. v daném případě mimo rozhodné období podle zákona č. 87/1991 Sb., když rozhodnutí z 10. 2. 1951 nepovažovaly za rozhodnou pro samu konfiskaci, ale jen za její „provedení“ či jen završení konfiskačního procesu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 106/92 Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 9. 2008 (sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v Ostravě) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 22. 9. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 22. 9. 2008, sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v Ostravě) podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádření Chartou Organizace spojených národů. Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (srov. vyhlášku č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
V §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou uvedeny případy, na které se vztahuje povinnost vydat oprávněné osobě podle tohoto zákona věci, které v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešly na stát. – Mezi těmito případy nejsou jmenovitě uváděny žádné z případů přechodu věcí na stát podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo č. 12/1945 Sb.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) bylo k problematice restitučních předpisů a konfiskací podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. vyloženo: Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, pokud úprava podle restitučních předpisů, jako právní úprava speciální, nestanovila způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy z těchto uvedených opatření. Konfiskace podle dekretů č. 108/1945 Sb. nelze posuzovat z hlediska na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v restitučních předpisech); poskytnutím ochrany tvrzenému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo předchozího vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z publikovaného stanoviska Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení a tytéž právní závěry měl na zřeteli odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 9. 2008 (sp. zn. 56 Co 294/2007 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 22. 9. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu a hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 2 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu