ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1443.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1443/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců a) ing. M. Č., a b) M. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému m. B., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 6 C 1581/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, č.j. 38 Co 391/2005-206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému ve výši 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobci se v předmětné věci domáhali po žalovaném uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Předmětem vydání měly být žulové dlažební kostky o celkové hmotnosti 475,52 tun, které měly být právnímu předchůdci žalobců – jejich otci – vyvlastněny v roce 1951.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2005 (č.l. 180), a to vzhledem ke změně v osobě žalobce a). Jinak ale došlo věcně ze strany odvolací instance k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu o povinnosti uzavření dohody
o vydání věci, neboť se žalobcům nepodařilo prokázat, že žulové dlažební kostky jako příslušenství autodílny (k jejichž převzetí došlo ze strany státu) jsou týmiž dlažebními kostkami, které se nyní nacházejí v areálu bývalých vojenských kasáren v B. na hromadě. Krajský soud uzavřel, že žalobci neprokázali sporná tvrzení a neunesli své důkazní břemeno, na němž stavěli svůj nárok na uzavření dohody o vydání dlažebních kostek. Odvolací soud rozhodl také o povinnosti žalobců nahradit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám jeho advokátky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a o otázku zásadního právního významu ve věci. Tuto otázku vymezili tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neprovedl řádné dokazování v průběhu řízení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci samé).
Dovolání bylo přípustné, a to vzhledem ke zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze 16. 10. 2003, vydanému po vyhovění žalobě první instancí (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) Není však důvodné.
Odvolací soud opřel své hmotněprávní posouzení věci o skutkový závěr, podle něhož se nepodařilo prokázat nynější existenci dlažebních kostek (jejich potřebného množství) na hromadě v B. Nepodařilo se též prokázat někdejší převzetí (odnětí) kostek v požadovaném množství. Podařilo se naopak prokázat to, že kostky byly použity ke dláždění náměstí v B.
Nejvyšší soud je soudem mimořádného přezkumu právních otázek ve věci, nikoli soudem nalézacím. Není tedy oprávněn měnit skutkový základ věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (viz konstantní výklad §243a o. s. ř.). Jestliže odvolací soud vyšel z již popsaných skutečností stran kostek a shledal, že žalobce ve zbytku neunesl důkazní břemeno, pak na tom soud dovolací nemůže nic měnit a ani nekonstatuje, že by v průběhu dokazování došlo k procesnímu pochybení v neprospěch žalobců.
Poněvadž na daný skutkový stav odvolací soud správně aplikoval ustanovení §5 odst. 1 a následující zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze této instanci nic vytknout ani ohledně hmotněprávního posouzení věci.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobců zamítl.
Žalovanému vzniklo podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupkyně náleží podle §7 písm. e/ vyhlášky výchozí sazba odměny 8.000,- Kč, redukovaná na polovinu (jediný úkon v řízení) podle §18 odst. 1, tj. na 4.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 4.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu