ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1456.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1456/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J.M.B. d., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o zaplacení částky ve výši 48.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 65/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, č.j. 20 Co 327/2008-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5.235,05 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 48.620,- Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem pozemku st. p. č. 70, kat. území R., a to na základě hospodářské smlouvy
o trvalém užívání národního majetku ze dne 2.5.1984. V souvislosti s přijetím zákona
č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c ObčZ, požádal žalobce dne 3.7.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě §879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o uvedenou změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke dni 30.6.2001. Z uvedeného důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5.12.2003. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení §879c ObčZ ke dni 31.12.2004. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedené kupní smlouvy.
Žalovaná se ve stanovené 30 denní lhůtě k žalobě nevyjádřila. Soud prvního stupně tudíž v souladu s §114b odst. 5 a §153a odst. 4 o.s.ř. vydal dne 12.12.2006 rozsudek pro uznání, č.j. 19 C 65/2007-48, kterým žalobci vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 48.620,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 20 Co 327/2008-102, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl trvalým uživatelem předmětného pozemku a jeho vlastnické právo vzniklo v důsledku obnovení ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Uzavřená kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. V odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitku žalované, že transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické došlo k poskytnutí zakázané veřejné podpory ve smyslu čl. 87 Smlouvy
o založení ES, resp. zákona č. 59/2000 Sb. Konečně odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, když dospěl k závěru, že běh promlčecí doby nemohl předcházet obnovení ustanovení §879c ObčZ v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. Pokud žalobce podal žalobu dne 7.12.2006, nemohlo tak dojít k marnému uplynutí ani dvouleté subjektivní ani tříleté objektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1, 2 ObčZ..
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, což v mnoha nálezech sám konstatoval,
i v případě obnovení ustanovení §879c ObčZ je nutné upřednostnit aplikaci přechodných ustanovení (část čtvrtá čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb. (§59 a §60c zákona č. 219/2000 Sb.), podle kterých se dosavadní vztahy trvalého užívání mění na výpůjčku a které jsou ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku úpravou speciální (lex specialis),
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ ustanovení
§879c ObčZ, je nutné předeslané obnovení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by obnovení §879c ObčZ bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES, která se aplikuje přednostně před zákonem,
soudy obou stupňů nevzaly v potaz, že transformace užívacích vztahů na právo vlastnické je v rozporu se zákazem veřejných podpor plynoucího ze zákona
č. 59/2000 Sb.,
v souzené věci došlo k promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Pro posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn.
I ÚS 1996/08, ve kterém dle názoru žalobce Ústavní soud konstatoval, že „interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku, že v jejím důsledku může dojít k porušení práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, která mají založit přípustnost dovolání:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, když Ústavní soud má pouze roli „negativního zákonodárce“, a když zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Dovolací soud z uvedeného důvodu opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení §879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních ČÁST ČTVRTÁ, Čl. IV., bod 1. zákona č. 229/2001 Sb. (v ustanovení §59, §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR), podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.
Otázka vztahu ustanovení §879c ObčZ a §59 zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona
č. 229/2001 Sb., byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle §879c odst. 4 o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace §879c ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení. Z uvedeného důvodu dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o ES?
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud rovněž odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy
k 1.7.2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.5.2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z tohoto důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006,
s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovené platnosti ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona
č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení §879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
V případě, kdy je právo na vydání bezdůvodného obohacení založeno obnovením právní úpravy v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu, může počátek běhu objektivní, popř. subjektivní promlčecí doby předcházet okamžik vykonatelnosti příslušného nálezu?
Otázkou běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení na základě zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. derogačním nálezem Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1001/2009, ve kterém uzavřel, že „subjektivní ani objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení podle §107 ObčZ, ke kterému na straně žalované došlo v důsledku vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., nemohla začít běžet před nabytím jeho vykonatelnosti, tj. před 31.12.2004.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Dovolací soud z důvodů shora uvedených (ad 1, 2, 3, 4, 5) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.895,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) navýšené o 19% DPH a z paušální částky náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby v celkové výši 600,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle ustanovení §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu