ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1552.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1552/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Ing. R. Š.,zastoupené advokátkou, proti žalované Ing. O. F., zastoupené advokátem, o zaplacení částky ve výši 183.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 105/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, č.j. 14 Co 269/2007-123, takto:
I. Dovolání do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2008, č.j. 14 Co 269/2007-123, o zaplacení částky 6.900,- Kč příslušenstvím se odmítá.
II. Dovolání do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2008, č.j. 14 Co 269/2007-123, o zaplacení částky 176.669,- Kč příslušenstvím se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.270,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 7. dubna 2004 domáhala na žalované zaplacení částky 183.569,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když uvedla, že žalovaná na úkor žalobkyně neoprávněně vybrala peněžní prostředky z účtů zemřelého Ing. I. P. (otce žalobkyně, bratra žalované) vedených u Č.S.O.B. a Č. s.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť v trestním řízení vedeném
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 254/2003 prokázala, že prostředky na sporožirovém účtu Č. s. a devizovém účtu u Č.S.O.B. náležely jí. Zároveň žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, jelikož o všech podstatných skutečnostech spojených s údajně neoprávněným výběrem peněžních prostředků byla žalobkyně informována dne 14. února 2000 při jednání u notářky JUDr. M.
Soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a rozhodnutím ze dne 6. února 2007, č.j. 54 C 105/2004-96, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 183.569,- Kč s příslušenstvím a 1.396,- Kč s odůvodněním, že majitelem předmětných účtů byl
Ing. P., který zemřel. Dnem jeho smrti se stala majitelkou jako dědička žalobkyně a žalované současně zaniklo dispoziční právo.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 14 Co 269/2007-123, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části výroku I, kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 183.569,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť objektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení začala v souzené věci běžet v okamžiku, kdy se žalovaná uvedenými výběry z účtů zůstavitele bezdůvodně obohatila; uvedeného dne mohla žalobkyně uplatnit právo na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaná uskutečnila výběry finančních prostředků dne 15. března 1999 a dne 17. března 1999, uplynula dne 15. března 2002 a dne
17. března 2002 tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dvouletá subjektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení začala plynout dne 14. února 2000, kdy se žalobkyně dozvěděla o výběrech žalované dle protokolu o projednání dědictví pod sp. zn. 59 D 1801/2002 Městského soudu v Brně, a uplynula tudíž 14. února 2002. Žalobkyně však uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení až dne 17. října 2003 u Městského soudu v Brně v trestním řízení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu právního stupně tak, že byla žaloba na zaplacení částky 183.569,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet dne 14. února 2000, neboť až na základě dědického řízení po O. P. (matce Ing. I. P.) žalobkyně zjistila, že předmětné účty nebyly společné žalované a jejího otce; o vzniku bezdůvodného obohacení se tak dozvěděla až dopisy doručenými žalobkyni cca 20. prosince 2002 a 2. ledna 2003. Běh subjektivní promlčecí doby přitom nemohl začít dříve než po nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví po Ing. I. P., tj. dnem 27. září 2001. Coby oprávněná dědička navíc mohla zjistit fakta týkající se bankovního účtu zemřelého až po pravomocném rozhodnutí o dědictví. Žalovaná se nadto bezdůvodně obohatila na úkor žalované úmyslně a objektivní desetiletá promlčecí doba tudíž uplyne až 15. března 2009 a 17. března 2009. Konečně žalovaná namítla, že právo ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 ObčZ vykonala již 5. února 2003 podáním podnětu k zahájení trestního řízení a nikoliv dne 17. října 2003, kdy se připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání především uvedla, že subjektivní promlčecí doba začala běžet 14. února 2000, kdy žalobkyně nabyla potřebné vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího soudu „přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod číslem 9, nebo rozhodnutí ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008).
V projednávané věci napadla žalobkyně výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byla její žaloba v napadené části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 183.569,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Ačkoliv součet všech nároků, jichž se žalobkyně domáhá, převyšuje hranici 20.000,- Kč, je zřejmé, že se sestává ze tří samostatných nároků – (1) nárok ve výši 176.669,- Kč z titulu výběru uvedené částky z účtu vedeného u Č.S.O.B. dne 17.3.1999, (2) nárok ve výši 5.000,- Kč z titulu výběru uvedené částky z účtu vedeného u Č. s. dne 15.3.1999 a (3) nárok ve výši 1.900,- Kč z titulu výběru uvedené částky z účtu vedeného u Č. s. dne 17.3.1999. Protože se jedná o peněžitá plnění a uvedené jistiny jsou u některých nároků nižší než 20.000,- Kč, není dovolání proti výroku č. I. v těchto částech podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu o částce ve výši 5.000,- Kč a 1.900,- Kč, odmítl jako nepřípustné.
V případě dovolání proti zbývající části výroku č. I. rozsudku o zaplacení částky 176.669 Kč s příslušenstvím se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §451 ObčZ každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat. Předmět bezdůvodného obohacení se musí podle §456 ObčZ vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Podle §451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Bezdůvodně se v souladu s §454 ObčZ obohatí i ten, „za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.“
Podle §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 ObčZ). S ohledem na skutečnost, že občanský zákoník pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Nejvyšší soud například v rozhodnutí ze dne 20. února 2003, sp. zn. 33 Odo 38/2002, uvedl, že „právní teorie vycházející z §4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním
a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.“
Podle ustanovení §709 ObchZ může smlouva o běžném účtu mimo jiné obsahovat osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi. Z ustanovení §715a odst. 3 ObchZ přitom plyne, že plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu (totéž platí pro smlouvu
o vkladovém účtu – viz §719a ObchZ). V řízení před soudy nižšího stupně bylo zjištěno, že zůstavitel udělil žalované dispoziční právo k nakládání s jeho účtem. I když z obchodních podmínek ke smlouvě o devizovém dolarovém účtu mezi zůstavitelem
a Č.S.O.B. vyplývalo, že dispoziční právo třetích osob smrtí majitele účtu zaniká, nebylo prokázáno, že žalovaná o této skutečnosti věděla nebo musela vědět; ostatně smluvní stranou smlouvy o běžném účtu, jejíž součástí dotčené obchodní podmínky byly, byl pouze zůstavitel a Č.S.O.B. Pokud tedy v dosavadním řízení nebyla prokázána vědomost žalované o tom, že smrtí zůstavitele zaniká její právo s účtem nakládat, nelze dospět k závěru, že se na úkor žalobkyně obohatila úmyslně. Jelikož žalovaná vybrala peněžní prostředky z účtu zůstavitele u Č.S.O.B. ve výši 176.669,- Kč dne 17. března 1999, objektivní tříletá promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 17. března 2002. V takovém případě je též bezpředmětná námitka žalobkyně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila již 5. února 2003. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ani nezabýval otázkou, ke kterému okamžiku začala v souzené věci běžet subjektivní promlčecí doba.
Dovolací soud tak z důvodů shora uvedených neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl
(§243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které žalovaná požaduje pouze ve výši odměny právního zástupce za zastupování ve výši 19.254,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), navýšené
o 19 % DPH, celkově ve výši 23.270,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu