ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1565.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1565/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. České republiky, s.p., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 255/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.1.2006, č.j. 12 Co 483/2005-169, takto:
I. Dovolání do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.1.2006, č.j. 12 Co 483/2005-169, se zamítá.
II. Dovolání do druhého, třetího a čtvrtého výroku rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 18.1.2006, č.j. 12 Co 483/2005-169, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27.11.2000 u Okresního soudu v Sokolově domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.12.2002, č.j. 16 C 255/2000-67, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 7.4.2003, č.j. 12 Co 97/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 21.6.2005, č.j. 16 C 255/2000-144 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 20.7.2005, č.j. 16 Co 255/2000-146, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti – pozemkové parcely p.č. 1370, blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II. určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí – pozemkových parcel p.č. 346/4, p.č. 89/2, p.č. 94/1, p.č. 95/1, p.č. 347/2, p.č. 4/3, st.p.č. 21, p.č. 123/2, p.č. 4/4, p.č. 80/3, p.č. 346/3, blíže specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň v odstavci III. určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí – pozemkových parcel, blíže popsaných ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zaujal předně závěr, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., neboť prostřednictvím určovací žaloby je možno vytvořit pevný základ pro správný a odpovídající zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud jde o otázku vlastnictví těchto nemovitostí, uzavřel soud, že žalobce prokázal splnění podmínek, s nimiž zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění, v ustanovení §2 odst. 1 – 5, spojuje přechod vlastnictví k vyjmenovaným věcem z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když bylo prokázáno, že obce V., M. a Č. byly ke dni 31.12.1949 vlastníky předmětných pozemků a že žalobce je nástupcem zaniklých obcí, jejichž nemovitosti, které výše označení obce vlastnily k 31.12.1949, tvoří v současné době území žalobce.
K odvolání žalovaného odvolací soud poté rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 12 Co 483/2005-169, změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků, blíže specifikovaných ve výrocích I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Podle odvolacího soudu zákon č. 172/1991 Sb., ve znění novely zákonem
č. 114/2000 Sb. a naposledy zákonem č. 320/2002 Sb. k tomu, aby se žalobce jako právní nástupce Č., V. a M. stal vlastníkem těchto pozemků, stanovil podmínku prokázání vlastnictví předmětných pozemků těchto tří obcí ke dni 31. 12. 1949. Důkazní břemeno tížící žalovaného, tento unesl. Podařilo se mu v řízení prokázat, že na předmětných pozemcích byl zřízen Ministerstvem národní obrany Československé republiky nejprve Vojenský výcvikový tábor C. l., jenž byl později zahrnut do Vojenského újezdu P. zřízeného podle zákona č. 169/1949 Sb.
Předloženými důkazy bylo prokázáno, že na předmětných historických pozemcích všech tří obcí bylo uvažováno již bezprostředně po skončení II. světová války o zřízení Vojenského výcvikového tábora v C. l., a to podle návrhu hlavního štábu Ministerstva národní obrany ze dne 10.9.1945 předloženého Vojenské radě při úřadu předsednictva vlády. Tento vojenský výcvikový tábor byl zřízen usnesením vlády ze dne 17. 9. 1946 a zahrnoval K. (M.) a V., jež v té době náležely pod okres F. nad O. Obec Č. (L.) byla za války zcela zničena. Tato skutečnost byla zjištěna ze složky Ministerstva národní obrany č.j. 61290 označená jako „důvěrná“ IV/4 odst. 1949, jež byla evidována pro pozdější právní útvar Vojenský újezd P., v níž se pod bodem ad 1) tyto skutečnosti uváděly a podle přiložené mapy, která vyznačovala červeně hranici Vojenského výcvikového tábora K. v C. l. je zřejmé, že pozemkové parcely všech tří obcí se na území Vojenského výcvikového tábora nacházely. Historické území, které dříve náleželo do majetku těchto tří obcí, bylo tedy již v období těsně po skončení II. světové války prohlášeno za prostor, který je důležitý pro obranu státu, jak o tom svědčí i výměre Okresního národního výboru F. nad O. ze dne 31.12.1947 č.j. 729/47, vydaný na základě rozhodnutí Ministerstva národní obrany v Praze podle §37 zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu, a usnesení vlády ze dne 17.9.1946 a 30.10.1946, kterým bylo vyhověno žádosti Zemského národního výboru v P., aby prostor tzv. C. l. byla prohlášena za obvod míst důležitých pro obranu státu podle §35 zákona č. 131/1936 Sb. Na podkladě této žádosti se konalo dne 25.3.1947 u Okresního národního výboru ve F. nad O. komisionelní jednání, na němž byly vytčeny hranice tohoto prostoru v obvodu ONV ve V., takže toto rozhodnutí se týkalo obcí V. K. (M.), a to celého území, které k těmto dvěma obcím náleželo.
Již dne 5.2.1948 oznámilo ředitelství Vojenských lesů a statků L. K. za obce, které se nacházely v obvodu Vojenského výcvikového tábora C. l., adresovaného Okresnímu finančnímu ředitelství v K. V., že historický movitý (zřejmě správně nemovitý) majetek u předmětných obcí byl i kromě jiných obcí převzat tímto ředitelstvím postupně od 1.7.1946 podle přiloženého seznamu obcí tomto prostoru tak, že K. byl převzat 16.7.1946, V. 18.7.1946 a L. dne 23.10.1946. O tom, že předmětné rozhodnutí o zřízení Vojenského výcvikového tábora C. l. bylo vydáno, svědčí i sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 29.6.1947, č.j. 55.617/47-IX-B-22, něhož je zřejmé, že ke zřízení Vojenského výcvikového tábora C. l. byla půda k tomuto účelu rezervována již od roku 1945 a během roku 1946 vojenské správě i odevzdána. Ministerstvo zemědělství nemělo zájem na zrušení tohoto tábora, neboť po téměř celoroční správě vojenské oblasti došlo k tomu, že nebyly obdělávány pozemky a obstarávány ani budovy bez mrtvého a živého inventáře, takže nemělo ani výhrad proti provozu Vojenského výcvikového tábora.
K námitce žalovaného, že zákon č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, nabyl účinnosti dříve než v r. 1950, a to již dne 2.7.1949, dospěl odvolací soud k závěru, že účinnost uvedeného zákona ze dne 16.6.1949 byla stanovena podle §28 zákona dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Ten byl vyhlášen v částce č. 49 dne 2.7.1949. Přitom podl
§26 odst. 1 zákona mají usnesení vlády a usnesení Sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností tohoto zákona (tj. před 2.7.1949 Sb.) účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle §1 odst. 1 tohoto zákona.
Odvolací soud konečně dodal, že ze sdělení Ministerstva národní obrany ze dne 16.6.1951 je zřejmé, že dne 12.6.1951 při jednání na KNV v K. V. bylo projednáno přesné vytýčení hranic Vojenského újezdu P., a to tak, že hranice jsou dány stavem zakresleným na zmenšených fotokopií katastrálních map, které předložila vojenská správa a tyto mapy byly shledány v pořádku. Šlo tedy pouze o formální zjištění hranic vytýčených již dříve, ověřením předložených zmenšených fotokopií katastrálních map dotčeného území. Odvolací soud tak uzavřel, že Krajský národní výbor v K. V. stanovil podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb., že do oboru vojenské správy přecházejí nemovitosti a práva k vodám na území újezdu náležející, státu nejpozději od 1. 7. 1951. Proto podle odvolacího soudu bylo tak prokázáno, že na historických pozemcích zmíněných tří obcí Č., V. a M., byl zřízen Vojenský výcvikový tábor v hranicích přesně vytýčených podle mapy uložené u správce Vojenského úřadu L. K. již dne 17. 9. 1946 a toto území plynule přešlo pod Vojenský újezd P. (od 1.7.1950). Proto ke dni 31.12.1949 nemohly předmětné tři obce být vlastníky těchto pozemkových parcel, neboť v té době byl jejich vlastníkem stát.
Zápis v pozemkové knize podle odvolacího soudu nebyl v této věci rozhodný když podle §2 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb., obce, jejichž území bylo zcela pojato do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora, zanikly a jejich práva a závazky přešly na stát. Újezd nebyl právnickou osobou (§1 odst. 1 tohoto zákona) a vnitřní správu vykonával zvláštní úřad. Nemovitosti podle §8 odst. 1 téhož zákona měly přejít do působnosti vojenské správy dnem vytčení hranic, v daném případě podle §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., po vytčení hranic Vojenského výcvikového tábora. V uvedeném ustanovení byla vyjádřena zásada zpětné účinnosti zákona tak, že usnesení vlády o zřízení Vojenského výcvikového tábora před účinností tohoto zákona, má účinky usnesení vlády o zřízení újezdů. Vojenský výcvikový tábor byl zřízen usnesením vlády ze dne 17.9.1946, jeho hranice byly vytčeny dne 25.3.1947 při jednání u Okresního národního výboru ve F. nad O., které se konalo na základě již zmíněné žádosti Ministerstva národní obrany Československé republiky uplatněné u Zemského národního výboru v P. Odepsání parcel ležících území újezdu bylo upraveno nařízením ministra spravedlnosti č. 21/1950 Sb. tak, že vojenská správa mohla žádat pouze jedinou žádostí odepsání všech parcel, i když byly zapsány v různých vložkách nebo i v různých katastrálních území v obvodu téhož knihovního soudu
a nebylo třeba předkládat ani geometrický plán ani mapu. Odepsání se provádělo pouze podtržením parcely (buď plnou čarou nebo přerušovanou čarou v případě, že se týkalo pouze části parcely) a odkazem na ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 169/1946 Sb. Nebylo tedy u těchto parcel ani vyznačeno, že přešlo do vlastnictví Československé republiky.
V této souvislosti odvolací soud zmínil, že okolnost, zda vojsko hospodařilo
a předmětných pozemkových parcelách nebylo v této věci podstatné. Soud prvního stupně měl zkoumat, zda vojenský výcvikový tábor měl režim vojenského újezdu a tato skutečnost byla v řízení prokázána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, a to do všech výroků, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila s názorem, že obce, které byly pojaty do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora, zanikly již v roce 1946. Podle dovolatelky ke zrušení obcí de iure mohlo dojít teprve až ke dni zřízení vojenského újezdu P., tj. 1. července 1950. Dále tvrdila, že ke dni 31.12.1949 obce nejenže nezanikaly, ale musely vlastnit i určitý nemovitý majetek. Namítala, že samotným vytyčením hranic Vojenského výcvikového tábora nemohlo dojít k přechodu majetku obcí na vojenské správy. Namítala, že ustanovení §26 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech se týká zřízení výcvikových táborů a dalších organizačně správních opatření a neřeší otázky majetku a vlastnictví k němu. Poukazovala na skutečnost, že obce jako veřejnoprávní korporace zanikly, resp. vymizely ze státního zřízení Československa ke dni 1.1.1950. Podle dovolatelky zákonodárce zvolil jako rozhodné datum pro restituci obecního majetku stav 31.12.1949, přičemž jeho záměrem bylo, aby zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí byl restitučním předpisem vztahujícím se na obecní majetek, jehož účel spočíval v nápravě pokřivených vlastnických vztahů. Též připomněla, že v analogické soudní věci vedené pod sp. zn. 12 C 416/92 (spor o historický majetek města L.) Okresní soud v Sokolově žalobě vyhověl, přičemž následně Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není dílem opodstatněné, dílem je nepřípustné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od správnosti závěrů odvolacího soudu, podle nichž ke dni 31.12.1949 nemohly být obce Č., V. a M. vlastnicemi předmětných pozemků, neboť jejich vlastníkem v té době byl stát. V podrobnostech se přitom pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Základní otázkou, kterou řešil odvolací soud, bylo, zda žalobkyně jako právní nástupce shora uvedených obcí držela a byla vlastnicí sporných pozemků ke dni 31.12.1949. Odvolací soud si tuto otázku vyřešil s odkazem na tehdy platný zákon č. 131/1936 Sb. a následně příslušná ustanovení zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. V případě prvně citovaného zákona nelze pochybovat o tom, že šlo o normu, která byla součástí obnoveného platného právního řádu Československé republiky. Pod tímto zorným úhlem je třeba hodnotit kvalifikaci odvolacího soudu opírající se o dostupné listinné materiály. Z nich učinil odvolací soud přiléhavé a právu odpovídající závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje.
Ve vztahu k ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. podotýká dovolací soud, že svým obsahem nejde o ustanovení zakládající zpětnou účinnost, nýbrž jde
o přechodná ustanovení řešící platnost opatření zakládajících někdejší vojenské výcvikové tábory. Mechanismus vyznačení rozlohy takových výcvikových táborů odpovídal předpisům citovaným v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. To se vztahuje i k závěru, že vytyčením hranic takového prostoru přešla práva a povinnosti k nim se vztahující na stát. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by po vyznačení hranic vojenského výcvikového tábora bylo zapotřebí provádět či zahájit nějaké řízení o majetkovém vypořádání mezi někdejšími obcemi a státem.
Obecně nelze vyloučit, že i za účinnosti obecního zřízení, mohla být obec zbavena svého majetku na základě zvláštního zákona, v dané věci zákona č. 131/1936 Sb. O takový případ jde v této věci. Pak ovšem pouhý údaj v pozemkové knize svědčící žalobkyni, jako právní nástupkyni zmíněných tří obcí, skutečně – v souladu s hodnocením odvolacího soudu – není právně významný. Přiklání se proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích dovolacího přezkumu správné.
Dovolací soud se zbožňuje s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že v důsledku aplikace shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1946 Sb. je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že na území historického majetku zmíněných obcí, jejichž právním nástupcem je dnešní žalobkyně, byl zřízen původně Vojenský výcvikový tábor v době plynoucí ze shora citovaných listinných pramenů. Režim tohoto tábora pak podle §26 odst. 1 zákona č. 169/1946 Sb. sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytčením jeho hranic došlo podle §8 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1946 Sb. k přechodu nemovitostí a práv k vodám na území náležejícím státu do oboru vojenské správy. Nelze ani namítat rozpor s ustanovením zákona, který výslovně stanovil v §26 odst. 1, že usnesení vlády a usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo před účinností zákona (tj. před 2.7.1949) neslo s sebou účinky usnesení vlády o zřízení újezdů podle §1 odst. 1 citovaného zákona. Při skutkových zjištěních, která plynou z přehledného odůvodnění odvolacího soudu, je tak zřejmé, že právní posouzení odvolacího soudu o vynětí historického majetku v rozsahu posuzovaném v této věci, z majetku bývalých zmíněných obcí, je třeba považovat za správné, neboť ku dni 31.12.1949, nebyly tyto obce (a dnes jejich právní nástupce – žalobkyně) již vlastníky zmíněného historického majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobkyně do druhého, třetího a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu