ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1772.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1772/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: O. s. p. o., zastoupený advokátem, proti žalovanému: M., s. a d. u. o. s., zastoupený advokátem, o částku 471.700,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 12 C 58/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č.j. 22 Co 449/2008-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 14.210,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem pro uznání ze dne 11. 6. 2008, č.j. 12 C 58/2008-52, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 471.700,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. z této částky od 21. 12. 2005 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud svým shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 56.692,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce JUDr. J. K.
V předmětné věci se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit žalovanou částku s tím, že na základě usnesení valné hromady žalovaného ze dne 16. 12. 2005 bylo rozhodnuto o delimitaci finančních prostředků za rok 2005; ovšem žalobci měla být vyplacena nižší částka, která neodpovídala výši jeho podílu na majetku žalovaného. Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, neboť se (i přes řádné poučení soudem formou usnesení) žalovaný k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu nevyjádřil – tedy nastala fikce uznání nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ve svém obšírném dovolání nevymezil zřetelně otázku zásadního právního významu, ani jasně nevymezil důvodnost nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž v podstatě rekapituloval dosavadní průběh řízení (i s poukazem na jiná řízení žalovaného), včetně předestření otázek procesněprávní povahy. Lze doplnit, že dovolatel nově vytýkal odvolací instanci, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání platebního rozkazu, přičemž právě na tomto rozhodnutí byl založen další procesní postup soudu prvního stupně. Dovolatel dovozoval, že soudy nižších stupňů porušily právo žalovaného na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. (procesní vady, nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.
Soud vyzval v souladu s o. s. ř. ve smyslu §114b odst. 1, 2 žalovaného usnesením, které bylo součástí platebního rozkazu ze dne 26. 3. 2008 (pod č.j. 12 C 58/2008-16), aby se písemně vyjádřil k žalobnímu návrhu a připojil listinné důkazy, kterých se dovolává; poučil též žalovaného o následcích nesplnění výzvy. K podání písemného vyjádření byla žalovanému stanovena lhůta 30 dnů ode dne podání odporu do platebního rozkazu. Žalovanému bylo doručeno usnesení dne 4. 4. 2008 a dne 16. 4. 2008 podal žalovaný blanketní odpor do platebního rozkazu, v němž konstatoval, že se k žalobě vyjádří ve lhůtě 30 dnů. Ve stanovené lhůtě se ovšem nevyjádřil a ani nesdělil důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření. Lhůta k podání vyjádření počala běžet dnem 17. 4. 2008 a marně uplynula dnem 16. 5. 2008.
Vyjádření žalovaného bylo soudu doručeno až dne 23. 5. 2008 (k poštovní přepravě dne 22. 5. 2008), tedy po marném uplynutí stanovené 30-ti denní lhůty. Soud postupoval podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3, 4 o. s. ř. a žalobě bylo oprávněně vyhověno rozsudkem pro uznání.
Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a to bez nařízení jednání podle §153a odst. 3 a 4 o. s. ř. na základě zákonné fikce uznání (§114b odst. 5 o. s. ř.), byly splněny. Nemůže se jednat o porušení práva na spravedlivý proces, neboť účastníku řízení byla poskytnuta lhůta (v tomto případě 30 dnů), v níž má provést stanovený úkon, a není v rozporu s tvrzeným základním právem, jestliže zákon se zmeškáním takové lhůty spojuje zcela zřetelně a konkrétně formulované právní následky (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 91/06 ze dne 6. 11. 2006)
Odkazy dovolatele na jiná řízení vedená se žalobcem jsou irelevantní. Dovolací soud není taktéž oprávněn přezkoumávat procesněprávní povahu předcházejících řízení, jak by to mohlo vyplývat z dovolacích námitek. Především je nutné, byť již podstatné bylo řečeno, odvolat se na konstantní judikaturu, jejíž výchozí intence jsou vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo1951/2004 (R 21/2006). Podle závěrů citovaného judikátu je podstatné, že žalovaný porušil své povinnosti podle §114b odst. 1 o. s. ř.; není podstatné, že svou procesní obranu (vylíčení rozhodujících skutečností) vyjádřil v opožděném podání, známém soudu ještě před vydáním rozsudku pro uznání (což se stalo v posuzované věci – opožděné vyjádření došlo soudu 23. 5. 2008, rozsudek byl vydán 11. 6. 2008).
Dovolací námitky ohledně tvrzeného nesplnění podmínek pro vydání platebního rozkazu nehodlá dovolací sud přezkoumávat, a to nejen pro jejich rámcové
a nekonzistentní vylíčení (srov. přitom rozsah přípustnosti dovolání), ale i proto, že byly vzneseny v novém věcném obsahu, odlišném od těch námitek či tvrzení, s nimiž se musel vypořádat odvolací soud. Nejvyšší soud není instancí, která by na základě tvrzení strany přetvářela již jednou daný předmět sporu, ale je instancí přezkumnou – a to ještě, zejména při konformitě rozsudků nižších soudů, v limitovaném rozsahu.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky správně, podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nebyly splněny a nelze vzhledem k R 21/2006 hovořit o judikatorním přesahu posuzované věci. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobce má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon advokáta náleží – viz též výpočet odvolacího soudu – výchozí sazba odměny v částce 46.740,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (odmítnutí dovolání, jediný úkon v řízení), tj. celkem na 11.690,- Kč. S přičtením 19% DPH tedy 13.910,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu náklady v částce 14.210,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu