ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1823.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1823/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) H. J., zastoupený advokátkou, b) JUDr. A. K., c) Ing. Z. K., zastoupený advokátkou, proti žalovaným: 1) L. ČR, s.p., 2) o. Ch., 3) o. R., 4) o. K., žalovaní 2) – 4) zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k lesním pozemkům, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 71/2002, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2006, č.j. 12 Co 270/2006-383, takto:
I. Dovolání žalobců a), b), c) se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným se rozhodovalo o odvolání všech žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 1.12.2005, č.j. 9 C 71/2002-329. Odvolací soud rozhodl několika výroky rozsudku, z nichž první dva směřují do merita věci; výrokem I. byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému, včetně relevantního výroku o nákladech řízení mezi žalobci a prvním žalovaným, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena k soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stalo se tak z toho důvodu, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost o správném označení prvního žalovaného, který je plnoprávným subjektem, nikoliv organizační složkou státu. V dalším meritorním výroku II. odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o věci samé podle žalobního petitu, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a zbylými třemi žalovanými potvrzen. Byla tedy zamítnuta žaloba na určení, že K. W.–W., s osobními údaji a bydlištěm jak identifikováno, jakož i JUDr. O. M. (identifikován tamtéž), byli k datu svého úmrtí, každý po ideální 1/3 nemovitostí, jejich vlastníky. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu jsou identifikovány lesní pozemky, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště T., jak vedeny na listech vlastnictví č. 232 a č. 199 pro katastrální území H. S. a Ch. nad J., o výměrách jak tamtéž uvedeny.
V dalších výrocích III. a IV. o nákladech řízení došlo jednak ke změně, takže žalobci byli zavázáni solidárně nahradit žalovaným vždy částku 5.860,50 Kč v rámci náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a též došlo ke stanovení solidárního závazku všech žalobců nahradit náklady odvolacího řízení každému žalovanému vždy po 5.027,70 Kč.
Žalobci se v řízení domáhali určení vlastnictví K. W.–W.
a JUDr. O. M. ke dni jejich úmrtí po 1/3 z toho důvodu, aby předmětné nemovitosti se staly součástí dědického řízení a byly posléze zděděny nynějšími třemi žalobci jako právními nástupci zemřelých. Podle původní dokumentace šlo
o nemovitosti zařazené též v rámci k.ú. S. a Č. Kromě třetinového podílu dvou jmenovaných zůstavitelů se mělo též dědit po další právní předchůdkyni žalobců G. J. v rozsahu ideální 1/3 (zde bylo těžištěm řešení požadavku žalobců pozemkové řízení, které již proběhlo).
Žalobci tvrdili, že na majetek – pozemky dvou výše jmenovaných zůstavitelů byla pouze v prosinci 1946 uvalena národní správa (velkostatku), která však byla o dva roky později, v prosinci roku 1948, zrušena. Majetek právních předchůdců žalobců byl tedy pouze zajištěn, nikoliv konfiskován podle dekretů č. 5 nebo č. 12/1945 Sb. Protože se tak stalo po rozhodném datu 25.2.1948, tím spíše požadované pozemky z lesního majetku náleží do sféry restitucí. Požadavek žalobců byl tedy vysloven po právu. Odvolací soud, který reagoval na již předchozí zamítavé stanovisko soudu prvního stupně k žalobě, však právní názor žalobců nesdílel. Připustil existenci odnětí nemovitostí vlastněných právními předchůdci žalobců během rozhodného období. Konstatoval, že tyto věci podléhají právnímu režimu ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Odvolací soud též připustil, že žalobci jsou podle §4 odst. 1, 2 zákona o půdě potenciálními oprávněnými osobami. Upozornil však, že žalobci mohli uplatnit svůj nárok ve formě restituční. Svědčil by jim restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, tedy důvod deklarující převzetí nemovitosti státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu. Něčím jiným však je, jestliže se všichni žalobci domáhají svého tvrzeného nároku cestou určovací žaloby. S odkazem na rozsudek velkého senátu civilních kolegií Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 pak odvolací soud konstatoval, že na straně žalobců absentuje existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, neboť cesta restituční nebyla využita a žaloba je pouze způsobem, jak obejít osobní, věcný a časový rámec restitucí. Tedy nedostatek aktivní věcné legitimace na straně všech tří žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání.
Žalobci a) a c), tedy H. J. a Ing. Z. K., podali dovolání prostřednictvím své advokátky. Toto dovolání bylo opřeno o §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. co do přípustnosti, neboť žalobci – dovolatelé dovozovali zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z hlediska dovolacích důvodů lze dovodit podle obsahu dovolání, že žalobci a) a c) brojili proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Oba dovolatelé ve svém podání podrobně popsali nesrovnalosti, jež byly spojeny se zjišťováním, jaký byl právní titul případného odnětí věcí ve vlastnictví právních předchůdců žalobců v letech 1945 – 1948. Sdělili též, že novému projednání věci v rámci restitučního řízení bránila podmínka věci rozsouzené po odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v T. Proto podle vlastních tvrzení neměli žalobci jinou možnost, než se pokusit o nápravu minulých křivd cestou této určovací žaloby. Za rozhodnou právní otázku zásadního významu považovali, zda v případě nezákonného postupu státních orgánů a jejich rozhodnutí v rámci restitučního řízení, kdy došlo k poškození oprávněných osob, se lze nápravy chyb orgánů státu domáhat u obecných soudů též formou určovací žaloby podle §80 písm. c/ o.s.ř. Oba tito dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil k soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Samostatné dovolání podal též žalobce b) JUDr. A. K. Obsah tohoto dovolání je opět podrobnou rekapitulací skutkového stavu, jak jej nahlíží tento dovolatel. Popsán je proces odnětí pozemků státem v období před a po 25.2.1948. Právní argumentace tohoto dovolatele je v podstatě shodná s tou, která je uváděna předchozími dvěma dovolateli. Také tento žalobce žádá (včetně doplnění dovolání), aby byly rozsudky obou řádných instanci, jež považuje za nezákonné, zrušeny a věc jim vrácena k dalšímu řízení.
Podle stavu spisu zjištěného dovolacím soudem v době jeho rozhodování se žádný ze žalovaných k dovolání nevyjádřil. Ostatně i v případě vyjádření některého z účastníků na straně žalované by Nejvyšší soud zvažoval, nakolik bylo za daného právního stavu potřebné bránění jejich práv či oprávněných zájmů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání všech tří žalobců bylo podáno v zákonné lhůtě podle §240 odst. 1 o.s.ř. Dva ze tří žalobců byli právně zastoupeni v souladu s §241 odst. 1 o.s.ř., třetí má právnické vzdělání, a tedy je oprávněn sám podat dovolání (§241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že nedošlo k tzv. zjevné či skryté diformitě v rámci prvních dvou alternativ objektivní přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., zbývala jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Tedy přípustnost pro případný zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku. Teprve za předpokladu pozitivního závěru dovolací instance o naplnění této přípustnosti by byl přezkoumáván uplatněný dovolací důvod, který lze ze strany všech tří dovolatelů podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věcí nižšími instancemi.
Dovolání však není přípustné.
Odvolací soud vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, který nepochybně vykazuje značnou složitost. Tímto skutkovým stavem je Nejvyšší soud ve smyslu §243a a souvisejících ustanovení o.s.ř. vázán; svým dovolacím přezkumem jej nemůže nijak ovlivnit či změnit.
Odvolací soud a předtím i soud prvního stupně však nepochybil ani při svém právním posouzení věci.
Lze říci beze vší pochybnosti, že žalobci jsou potencionálními osobami oprávněnými podle §4 odst. 1, 2 zákona o půdě. Též lze konstatovat, že předmětné pozemky mohou spadat pod režim §1 zákona o půdě a že jako restituční důvod, resp. titul zde figuruje ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, tedy převzetí věci státem bez náležitého právního důvodu.
Z toho však vyplývá, že nárok žalobců ve vztahu k odnětí pozemků, který lze nepochybně datovat do zákonného rozhodného období, je nárokem restitučním. Jestliže se dovolatelé, jak všichni popisují, domáhali svých nároků - tedy restituce - již dříve před pozemkovými úřady či soudem, pak existují pouze dvě možnosti. Buď by bylo
o jejich nárocích rozhodnuto pozitivně, a pak není třeba určovací žaloby, nebo by bylo rozhodnuto negativně, a pak nelze hovořit o oprávněnosti jejich restitučního nároku. Na tom nic nemění ani jimi tvrzené skutkové (předtím nevyřešené) nesrovnalosti z let 1945 až 1948, související s odnětím majetku. Pak by tyto okolnosti mohly být důvodem obnovy řízení vyvolané samostatnou žalobou, nikoli však důvodem postupu cestou žaloby určovací. Lze zajisté konstatovat, že ze strany žalobců může být pociťován předchozí postup orgánů státu či soudů jako křivda. Je však nutno též zdůraznit, že všechny restituční zákony včetně zákona o půdě nedoznaly v průběhu své aplikace změny co do výchozí koncepce, kterou bylo odstranění pouze některých křivd způsobených totalitním režimem v rozhodném období podle zákona, nikoli odstranění všech křivd. Celá řada fyzických osob, které se mohou považovat podle zákona za osoby oprávněné, se bohužel domáhá svých sporných nároků formou určovacích žalob. Zejména od roku 2003 je však opakovaně Nejvyšším soudem – ale i Ústavním soudem – judikováno, že takové pokusy uspokojit restituční nároky jiným způsobem nejsou v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud zakládá svou konstantní judikaturu na rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, který již byl odvolacím soudem citován. Jde o rozsudek ze dne 11.9.2003, vydaný pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Odůvodnění velkého senátu NS, které je svým obsahem obdobné tomu, které i nyní Nejvyšší soud uvádí, vyústilo v následující publikovanou právní větu. Ta zní takto: Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. Z citované právní věty tedy nelze než dovodit, že žalobci nemohou být se svým dovoláním úspěšní. Ostatně byl to později Ústavní soud, kdo ve svém nálezu sp.zn. Pl.ÚS st.-21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., též uzavřel, že určovací žaloba není jako prostředek sloužící k uplatnění restitučního nároku přípustná, resp. oprávněná, neboť na straně žalobců absentuje jejich naléhavý právní zájem. Žalobci měli podle Ústavního soudu uplatnit restituční nárok a na tom nyní nic nemění ani specifické okolnosti na straně žalobců ve vztahu k odnětí majetku či dědickému řízení, jak tito nyní v dovolání vyvozují.
Ze všech uváděných důvodů není dovolání žalobců přípustné podle §237 odst.1 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání všech tří žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Na straně žalované došlo k formálnímu procesnímu úspěchu v důsledku odmítnutí dovolání, žádné náklady tu však nevznikly a proto nebyly přiznány (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř., též viz výše stran potřebnosti vyjádření).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu