ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1875.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1875/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. H., správce konkursní podstaty úpadce A. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované: F. P. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 315.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 128/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 30 Co 176/2007-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 30 Co 176/2007-93, se v části výroku o věci samé, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci uložil rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č. j. 17 C 128/2006-57, žalované povinnost zaplatit žalobci 315.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II a III). Žalobce jako pronajímatel se na žalované domáhal zaplacení nájemného za užívání konkrétně uvedených nebytových prostor po vymezenou dobu v celkové výši 315.000,- Kč. Žalovaná se bránila tím, že nájemné bylo zaplaceno. Na základě zjištěného skutkového stavu okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 12. 2003 nájemní smlouva v písemné formě, žalobci vznikl nárok na plnění z této smlouvy, peníze deklarované na příjmovém dokladu jako nájemné však byly předány žalovanou jiné osobě, než která byla uvedena na tomto dokladu, neboť podpis, který měl být podpisem předsedy představenstva na straně pronajímatele, nebyl pravým podpisem této osoby. Soud prvního stupně pak žalobě vyhověl s tím, že jestliže byly peníze předány osobě, která zneužila jméno předsedy představenstva a jejíž totožnost si nikdo ze zástupců žalované neověřil, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce. Žalovaná tedy neprokázala, že by nájemné uhradila.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
26. listopadu 2007, č. j. 30 Co 176/2007-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 58.525,- Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek v tomto výroku i ve výrocích II a III zrušil a v naznačeném rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu
I. stupně, jeho skutková zjištění doplnil dokazováním a shledal odvolání žalované důvodným. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když se neřídil ustanovením §132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Konkrétně pak prvostupňový soud vůbec nereagoval na skutečnost, že smlouva o nájmu byla za pronajímatele podepsána osobou, která se označila jako „Josef Vokoun, předseda představenstva“, a rovněž nebylo vzato v úvahu, že dle tvrzení Ing. T. L. – jednatele žalované (učiněného před soudem) byla osoba, která podepsala nájemní smlouvu, tatáž osoba, jež převzala od žalované společnosti plnění ve výši 315.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že okresní soud učinil závěr, že osoba, která vystupovala pod jménem J. V., zřejmě zneužila jména předsedy představenstva při předání peněz, je nelogické, že se nezabýval tím, zda tatáž osoba mohla platně uzavřít nájemní smlouvu. Jestliže tedy soud prvního stupně učinil závěr, že podpis na příjmovém dokladu není pravým podpisem J. V., pak je nutno tento závěr vztáhnout i na uzavřenou nájemní smlouvu, která je tudíž absolutně neplatná pro nedostatek základní náležitosti právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud pak logicky dovodil, že pokud je nájemní smlouva uzavřená v písemné formě neplatná a nájemní vztah nemohl být založen konkludentní formou s ohledem na zřetelnou vůli účastníků, nevznikl žalobci nárok na plnění nájemného, tedy na plnění z uzavřené nájemní smlouvy. Žalobu na plnění však krajský soud nezamítl, když jí bylo možné vyhovět s ohledem na uplatnění režimu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná měla užívat nemovitost na základě neplatné nájemní smlouvy a nevykládala při tom ve prospěch majitele nemovitosti žádné finanční částky, které by za obvyklých okolností byla povinna plnit. K tomuto novému nároku však žalovaná uplatnila námitku promlčení, jež byla shledána zčásti důvodnou, a proto odvolací soud vypočetl částku 58.525,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž bylo právo již promlčeno ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., a žalobu v této části zamítl. Částku 315.000,- Kč, která byla předána jiné osobě než J. V., nelze přitom považovat za plnění jinému dle §562 obč. zák., a odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že dluh žalované nezanikl splněním. Vzhledem k tomu, že výše bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., spočívajícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy, musí být určena peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor zpravidla právě formou nájmu, a za tím účelem bude třeba provést řadu důkazů týkajících se především rozsahu užívání nemovitosti, odvolací soud rozsudek okresního soudu ve zbývající části výroku I i ve výrocích II a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, když neakceptoval názor žalobce, dle něhož nájemní vztah mohl vzniknout konkludentně, s odůvodněním, že takovému vzniku právního vztahu brání právě ta skutečnost, že byla uzavřena písemná smlouva, a je tedy podle odvolacího soudu zřejmé, že účastníci neměli v úmyslu uzavřít smlouvu v jiné formě. Dovolatel se přitom domnívá, že pokud je smlouva neplatná z toho důvodu, že za účastníka jednala osoba vydávající se za jeho zástupce, nelze z toho dovozovat žádný úmysl tohoto účastníka, jenž žádnou vůli neprojevoval. Dále dovolatel namítá, že pokud by byl nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení, bylo by možné souhlasit s částečným promlčením takového nároku, nebylo by však již přiléhavé přitakat částečnému zamítnutí žaloby za situace, kdy není známa výše bezdůvodného obohacení, a proto nelze hovořit o promlčení jakékoliv části uplatněného nároku. Je totiž možné, že v dalším řízení by se zjistilo, že bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za období, na které se nevztahuje promlčení, bude vyšší než žalobou uplatněná částka.
Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud v dotčeném výroku I rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Citované vady přitom nebyly v dovolání tvrzeny ani v dovolacím řízení zjištěny.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který neakceptoval právní názor žalobce, dle něhož nájemní vztah mohl vzniknout konkludentně, s odůvodněním, že takovému vzniku právního vztahu brání právě ta skutečnost, že byla uzavřena písemná nájemní smlouva, a je tedy zřejmé, že účastníci neměli v úmyslu smlouvu uzavřít v jiné formě. K této argumentaci dovolací soud dodává, že jestliže žalovaná uzavírala nájemní smlouvu právě v písemné formě, pak je na její straně úmysl uzavřít písemnou smlouvu zcela zřejmý. Otázka úmyslu druhého účastníka, na jehož nejasnost upozorňuje dovolatel, je pak již druhotná, neboť úmysl uzavřít smlouvu konkludentně by musel být dán na obou stranách. Oba účastníci navíc podle uzavřené písemné smlouvy jednali, s čímž koresponduje i výše žalobou uplatněné částky.
Pokud však jde o další námitku dovolatele, Nejvyšší soud se přiklání k jeho stanovisku, že pokud bude nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení, lze souhlasit s částečným promlčením takového nároku, nelze však již souhlasit s částečným zamítnutím žaloby, není-li známa výše bezdůvodného obohacení, neboť pak nelze hovořit o promlčení jakékoliv části uplatněného nároku. Dovolací soud přitom uvádí, že právnímu posouzení odvolacího soudu ohledně nároku žalobce jako nároku vzniklého z titulu bezdůvodného obohacení, byla-li nájemní smlouva shledána z výše uvedených důvodů neplatnou, nelze za shora popsaného důkazního stavu ničeho vytknout. Za této situace je ovšem nutné v otázce výše bezdůvodného obohacení vycházet z výpočtu založeného na nájemném hrazeném obvykle v daném místě a čase, tak jak to předpokládá uplatnění režimu bezdůvodného obohacení, a nikoli z výpočtu založeného na nájemném stanoveném neplatnou nájemní smlouvou, ať už výsledná částka bude vyšší nebo nižší. Odvolací soud tedy pochybil, nezohlednil-li režim bezdůvodného obohacení při řešení otázky částečného zamítnutí žaloby z důvodu promlčení práva.
Dovolací soud z těchto důvodů rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení
(§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu