ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1904.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 9. 2008, sp. zn. 54 Co 153, 154/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 11/2005 (žalobce H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. N. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci dne 23. 9. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 5. 2007, č. j. 28 C 11/2005-71 (ve znění opravného usnesení z 278. 2. 2008, č. j. 28 C 11/2005-93). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího města, domáhajícího se určení, že je vlastníkem ideálních 19/40 domu čp. 118 a pozemku parc. č. 301 (o výměře 579 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 125 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 13.328,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 24. 9. 2008, sp. zn. 54 Co 153, 154/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 5. 2007, č. j. 28 C 11/2005-71 (ve znění opravného usnesení z 28. 2. 2008, č. j. 28 C 11/2005-93) potvrzen (s výjimkou dílčí změny výroku o nákladech řízení částkou 13.149,50 Kč místo částky 13.328,- Kč). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.287,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (podle §212 a násl. občanského soudního řádu) dospěl k závěru o potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného (podle §219 občanského soudního řádu), když nebyl shledán ve věci samé žádný důvod, na základě něhož by bylo možné žalobě žalobce vyhovět.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto případě původní žalovaný J. F. (který v průběhu řízení zemřel a jeho právní nástupkyní je žalovaná N. P.) byl na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu určen vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, uzavřel písemnou darovací smlouvu s J. H. z 19. 1. 2004 (kterou převedl svých 19/40 domu čp. 118 a pozemku parc. č. 301 v katastrálním území K.) a ten pak hned následně uzavřel písemnou darovací smlouvu dne 20. 3. 2004 se žalovanou N. P. K oběma převodům vlastnictví došlo vkladem do katastru nemovitostí. Odvolací soud neshledával opodstatněnou úvahu žalobce o „účelnosti“ uváděných převodů nemovitostí nebo obcházení zákona těmito převody, dovozovanými žalobcem z toho, že v případě těchto převodů mělo být respektováno předkupní právo žalujícího H. m. P., anebo, když žalovaná vůbec nevysvětlila okolnosti a motivaci uzavření darovacích smluv ještě před tím než bylo skončeno dovolací řízení ve sporu o určení vlastnictví J. F., měla věc být posouzena z hlediska neplatnosti smluv darovacích, a to podle názoru žalujícího města pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že tu nebyl shledán žádný důvod, na základě něhož by bylo možné žalobě žalujícího města vyhovět. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (změnil jen částečně výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 3. 12. 2008 advokátce, která žalující H. m. P. v řízení zastupovala, a dovolání ze strany uvedeného žalobce bylo dne 19. 1. 2009 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval v dovolání, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se H. m. P. zdůrazňovalo, že v této právní věci stále zastává názor, že smlouvy, uzavřené mezi původním vlastníkem nemovitostí J. F. a J. H. a mezi J. H. a žalovanou N. P., jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Při uzavírání těchto darovacích smluv byly,podle názoru dovolatele, „porušeny dobré mravy a proto darovací smlouvy jsou tu neplatné, pokud se tak již nestalo pro rozpor se zákonem (s občanským zákoníkem, s občanským soudním řádem)“. Těmito výtkami žalobce se však soudy obou stupňů v této právní věci vůbec nezabývaly.
Dovolatel především poukazoval na to, že původní vlastník nemovitostí J. F., který byl žalobcem vůči H. m. P. v předchozím soudním řízení o určení vlastnického práva (jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 72/2001), nevyčkal až do rozhodnutí dovolacího soudu v uvedeném sporu a nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, převedl na J. H. darovací smlouvou a ten zase do jednoho měsíce nemovitosti převedl také darovací smlouvou na žalovanou N. P. Účelem těchto převodů bylo, podle názoru dovolatele, „poškodit žalobce pro případ jeho úspěchu v dovolacím řízení (v již uvedeném předchozím sporu), jak k tomu také pak skutečně došlo“. Jeví se také jako nelogické, aby se J. F. domáhal v předchozím sporu určení svého vlastnického (spoluvlastnického) práva, přičemž by následně své spoluvlastnické podíly hned převedl bezúplatně na jinou osobu a na tomto převodu tak zároveň tratil, neboť byl nucen hradit darovací daň. Šlo tu o podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a převádějící J. F. se měl obrátit na druhého spoluvlastníka, tj. na H. m. P. s nabídkou na uplatnění předkupního práva, takže H. m. P. by se tak dovědělo o chystaném převodu a bývalo by mohlo činit kroky proti převodu nemovitostí, jako jejich spoluvlastník. Podle názoru dovolatele J. F. postupoval takto proto, že si byl vědom toho, že jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu v uvedeném předchozím sporu již nemohlo mít význam pro následný spor mezi H. m. P. a dalšími nabyvateli podle uvedených darovacích smluv, protože vydané rozhodnutí dovolacího soudu třetí osobu nezavazovalo (srov. §243d občanského soudního řádu). Žalovaná N. P. v tomto nyní probíhajícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 (pod sp. zn. 28 C 11/2005) nevysvětlila, proč k těmto převodům darovacími smlouvami došlo v tak krátké době po sobě; podle názoru dovolávajícího se H. m. P. se tu „J. F. snažil obejít pro sebe případně nepříznivé rozhodnutí dovolacího soudu v předchozím sporu“. Dovolávající se H. m. P. v této souvislosti dovozovalo, že „účelem ustanovení §243d občanského soudního řádu je chránit osoby, které nabyly vlastnické právo či jiné právo v dobré vířě“, což v daném případě dáno nebylo, protože u právních předchůdců žalované N. P. o dobrou víru jít nemohlo. Dovolatel vyslovoval názor, že uvedený postup při převodech znamenal obcházení zákona, popíral smysl mimořádných opravných prostředků v občanském soudním řízení a umožňoval převod nemovitostí před možným negativným rozhodnutím dovolacího soudu. Proto je dovolávající se město toho názoru, že postup soudů obou stupňů, které při svém rozhodování k těmto okolnostem vůbec nepřihlížely, je „protiústavní“.
Z uvedených důvodů odvolatel navrhl ve svém dovolání z 9. 1. 2008 také, aby řízení o jeho dovolání bylo přerušeno a aby Ústavnímu soudu ČR byl dovolacím soudem předložen návrh na zrušení ustanovení §243d občanského soudního řádu s ohledem na článek 11 Listiny základních práv a svobod (o právu každého vlastnit majetek), který je tímto ustanovením občanského soudního řádu poručován.
Přípustnost dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 28 C 11/2005 Obvodního soudu pro Prahu 8), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 24. 9. 2007, sp. zn. 54 Co 153, 154/2008 Městského soudu v Praze) některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posuzoval odvolací soud v odvolacím řízení projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení §243d občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §39, §123 a §133 odst. 2 občanského zákoníku a s ustanoveními zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem navrhovatele na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení právní postavení navrhovatele se stalo nejistým (viz už rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 a také č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ústavní soud ČR zaujal k výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě nedostatku legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 – st. 21/05, uveřejněné sdělením č. 477/2008 Sb.).
Podle ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být dotčeny novým rozhodnutím po té vydaným, jestliže dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně).
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku převádí-li se nemovitost na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní zákon (srov. zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) nestanoví jinak.
Podle ustanovení §140 občanského zákoníku převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, §117 občanského zákoníku). Nedohodnou-i se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl podle velikosti podílů.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §140 občanského zákoníku, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. – Musí se jednat o výslovný projev, z něhož vyplývá vůle dovolat se neplatnosti úkonu.
Z uvedených ustanovení právních předpisů odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 9. 2008 (sp. zn. 14 Co 153, 154/2008 Městského soudu v Praze) v daném případě vycházel a nedostal se svým rozhodnutím do rozporu s obsahem i účelem těchto hmotněprávních ustanovení, a to ani svým výsledným právním závěrem, že i při aplikaci uvedených ustanovení na daný případ nebyl podle výsledků v řízení provedených skutkových zjištění „shledán žádný právní důvod, na základě kterého by bylo možné vyhovět“ žalobě o určení vlastnického práva žalujícího města k nemovitostem, o něž šlo v daném případě.
Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nešlo tu také o rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Lze tu konkrétně poukázat na usnesení Nejvyššího soudu z 24. 1. 2006, 28 Cdo 3071/2005, jež bylo vydáno v řízení o žalobě žalobce J. F. proti žalovaným H. m. P., Městské části P.– a České republice – Úřadu pro zatupování státu ve věcech majetkových, v němž dovolací soud posoudil situaci, vzniklou poté, když po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (z 24. 6. 2004, 28 Cdo 1810/2002 Nejvyššího soudu) uvedený žalobce vzal zpět svou žalobu o určení jeho spoluvlastnického práva (z ideálních 19/40) k domu čp. 118 a k pozemku parc. č. 301 v katastrálním území K., a to takto: „V mezidobí od zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu žalovaný své spoluvlastnické právo již smluvně převedl na jinou osobu, která by svým rozhodnutím nemohla být stejně dotčena, a to vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu“, tedy bez dalších pochybností o zmíněném převodu spoluvlastnického podílu.
Jak již také bylo už uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 24. 9. 2007 (sp. zn. 54 Co 153, 154/2008 Městského soudu v Praze) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
U dovolání nepřípustného (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné…“) již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se dovolacími důvody, uplatněnými v dovolání dovolatelů. Lze tu však pro úplatnost úvah dovolacího soudu poukázat dovolateli na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vykládáno posuzování (dovolacím soudem) výtek neúplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně a výtek vadného hodnocení důkazů soudy, jak jsou tyto výtky často uplatňovány v dovoláních dovolatelů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k uvedené otázce zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, splňují-li zákonné předpoklady dovolacích důvodů, jak jsou jmenovitě stanoveny v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy v občanském soudním řízení. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, vychází-li rozhodnutí soudu z něčeho, co ve spise vůbec uvedeno a doloženo není, anebo opomenul-li soud skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu spisu bez dalšího vyplývá.
Podnět dovolatele k předložení Ústavnímu soudu ČR „návrhu na zrušení ustanovení §243d občanského soudního řádu“ jako „neústavního s ohledem na článek Listiny základních práv (ohledně práva každého vlastnit majetek)“ neshledal dovolací soud pro vyřešení této konkrétní právní věci za potřebný a pro účely řešení jiných právních věcí nemá dovolací soud dostatek přesvědčivých poznatků ze své rozhodovací činnosti, aby bylo na místě přikročit k návrhu (Ústavnímu soudu ČR) ke zrušení kogentního ustanovení občanského soudního řádu po dlouholeté účinnosti uvedeného ustanovení.
V řízení o dovolání dovolatele z 9. 1l. 2008, které nebylo shledáno přípustným, nebyl dovolatel úspěšný a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu